Trocha poezie nikoho nezabije, takže tady, prosím:
to si tak říkáte
ale jo
mám zažito
prožito
odžito
vlastně by vůbec nebylo divné svět už jenom pozorovat
chápavě se u toho usmívat
mít ráda lidi jako přírodu
srdeční sval zkřehčit hezkými vzpomínkami
a trochu naklepat těmi nehezkými
no a pak je všechno jinak
Ta básnička se líbila spoustě lidí, bez ohledu na věk, spousta jich ji přijala za svou. A vlastně to zas tak překvapivé není. Nejde v ní totiž o stáří. Ta básnička uvažuje jazykem nás, co nám už není dvacet ani třicet, o něčem, co se týká všech – o naději. A také o nekonečnosti a nezastavitelnosti plynutí světa, toho vnějšího i toho našeho vnitřního, kterými je ona naděje podmíněná. Ta básnička mluví o tom, jaký je život prevít a šprýmař. Jak i kdyby už věci stokrát vypadaly jasně, jistě a rutinně, u dveří k zítřku už mačká zvonek změna.
Že uvnitř v nás dříme neustále. Že i kdybychom si stokrát mysleli, že už jsme něco nějak nastavili, vyřešili naši existenci tak, aby v ní šlo žít, přestože se to ani zdaleka neblíží žití, které je pro nás a naše blízké zdravé, dobré a stimulující, a že to v takovém stavu udržíme, třeba i za cenu podvodu na sobě nebo druhých, za cenu bolestného přivírání očí – pravda a přirozené potřeby se přihlásí o slovo.
Že i kdybychom sami sebe přesvědčili, že už jsme rezignovali a smířili se se stavem věcí, v jakém žijeme, se způsobem, jakým fungujeme, není vyloučeno, dokonce je velmi pravděpodobné, že nás náš vnitřní vitální motor přivede k posunu. Že se téměř jistě právě ve chvíli, kdy se nám zdá, že jsme někam dospěli a tam už setrváme, ohlásí změna. Pokud ji potřebujeme. Vědomě nebo nevědomě. Pokud jsme změně otevřeni. Pokud z ní nemáme strach.
Andrea Platznerová
psychiatr, psychoterapeut
COOLna 
Napsat komentář