Opravdu může tahle přemíra plastů, které jsou všude okolo nás, způsobit až hromadné vymírání živočišných druhů?
To se samozřejmě nedá prokázat, ale já si myslím, že ano. Pokud nebudeme s plastem dobře zacházet, za třicet let nebudou naše moře nic jiného než bujon plný nanoplastů. My nemůžeme sledovat pouze biologické hledisko a kroutit hlavou nad tím, jak jedné želvě zaleze plastové brčko do nosu, což je populární obrázek kolující po internetu, nebo jak zbytky rybářských sítí někde likvidují lokální populaci ryb. Musíme sledovat také tok odpadu. Oceánské víry v oceánech shromažďují odpady na několika místech. Jednomu z nich se říká velká pacifická odpadková skvrna, a ta má už rozměr několika Francií. Jedná se o plovoucí vrstvu odpadu, která je sice tenká, zato však rozměrná. Když se provedla analýza odpadků, jež v této skvrně plavou, našly se tam i kávové kelímky z Japonska z roku 1970. A to je odpad, který se na mikroplasty ještě nerozložil. Takže si představte tu časovanou bombu! Vezměte si, kolik už jsme toho do světa vyházeli a kolik se nám toho ještě rozloží. (Podle předloňské studie Kalifornské univerzity bylo od roku 1950 vyrobeno 8,3 miliardy tun plastu, tedy zhruba 22krát víc, než kolik váží celé lidstvo. Polovina z těchto plastů se přitom vyrobila od roku 2004. Asi 30 % ze všech vyrobených platů využíváme dodnes, zbytek, tedy zhruba 5,5 miliardy tun, jsme vyhodili, pozn. red.) A my přesto zvesela dál produkci plastu zvyšujeme, skládkujeme ho nebo ho nedej bůh vozíme do třetích zemí, jež ho pak sypou do moře.
Za jak dlouho se vůbec takový kelímek na kávu v přírodě rozloží?
To se právě neví. Školní tabulky tvrdí, že se igelitový sáček rozloží za deset let a PET lahev za padesát let. Jenomže se ukázalo, že je to pouze doba, za niž nám zmizí z očí a promění se na mikroplasty, které potom putují prostředím.
Jak se tedy můžeme mikro- a nanoplastů ve vodě zbavit?
To nevím. V prvé řadě však musíme začít od zdroje. Nemůžeme léčit jenom symptomy. Musíme prostě zajistit, aby se plasty do přírody nedostávaly. To je to nejzásadnější. Většina vyspělých států se touto otázkou nějak zabývá, ale v rozvojových státech, kde nemají ani odpadové hospodářství, je to trochu utopie. Musíme si uvědomit, že opravdu nejsme schopni vyčistit moře, řeky a rybníky. A že pokud se tam budou plasty dále shromažďovat, patrně začnou vymírat živočišné druhy. Jediné, co jsme zřejmě schopni řešit a co se už i řeší, je pitná voda. Dělají se dodatečné čisticí kroky v podobě membránových filtrací a filtrací na principu aktivního uhlí, které v podstatě pronikání nanoplastu a mikroplastu do pitné vody zabraňují. Tohle se v České republice jako v jednom z rozvinutých států velice brzy zavede a z kohoutku nám poteče čistá voda bez mikroplastů. Na Želivce už se tyto filtry dokonce instalují. Já ale nevím, jestli i všechny krávy, prasata a jiná zvířata, jejichž maso jíme, budou pít čistou, pitnou vodu prohnanou přes filtry, anebo jestli pro ně zůstane voda povrchová, a my tak budeme mikroplasty přijímat sekundárně v potravě.
S oblečením máme mnohem větší problém. Dominantní zdroj mikroplastů v komunální městské vodě pochází zřejmě právě z oděvů. Třeba fleece je původně polyethylentereftalátová lahev a také všechna vlákna typu polyester jsou vlastně plasty. Existují studie, že se během jednoho vyprání v pračce uvolní do odpadních vod až desetitisíce mikrovláken. Plast totiž není nezničitelný. Láme se. Sice tak málo, že to po vyprání ani nezpozorujete, ale právě to jsou ty malé částečky, které se ve velkém dostávají do našeho životního prostředí.
Tady se ale bavíme především o Evropě. Může Evropa zachránit celý svět?
Možná to bude znít naivně a utopisticky, ale já si myslím, že ano. My děláme spoustu věcí špatně a zcela alibisticky říkáme, že za nic nemůžeme, protože největší hrůzy dělají tamhle v Asii. Ano, když se počítá kontaminace kontinentálních, sladkých, povrchových vod, pak 90 % všech plastů se do oceánů dostane z deseti velkých řek – a osm z nich je v Asii a dvě v Africe. Takže my za to nemůžeme. Jenomže můžeme, protože si necháváme veškeré věci co nejlevněji vyrábět v zemích, kde nemají ekologické a environmentální limity nastavené tak jako my. Rádi s nimi obchodujeme, ale už neřešíme, jestli mají vyřešené odpadové hospodářství. V tom jsme strašní pokrytci. A přitom by mělo být úlohou Evropy ovlivnit další rozvinuté země, jako je třeba USA, které tuto problematiku vidí jinak.
V boji proti plastům by nám mohla pomoct také zjištění vědy. Třeba to, že některé housenky, larvy brouka potemníka brazilského, bakterie a také enzymy dokážou plasty požírat…
Občas se objeví nějaká vědecká studie o zázračném enzymu, který nás plastů zbaví, a z hlediska výzkumu to jistě zajímavé je, ale rozhodně nejde o zásadní řešení.
Veronika Tardonová (Téma)
COOLna 
Napsat komentář