Konkrétně jsem si pomáhala otázkou: „Jak přemýšlíte o tom, co bude dál?“ A jedna paní odvětila: „Umřu, já to vím.“ Úplně otevřeně to pojmenovala. Hovořila jsem však i s lidmi, kteří stále věřili, že se jejich stav zlepší. Plánovali, že z hospice ještě půjdou na nějaký čas domů. Otázka na budoucnost tak není nemístná. Naopak. Člověk, který ví, že se blíží smrt, prožívá jednu z nejintenzivnějších, nejtěžších a také nejdůležitějších etap života. Navíc je tato část hrozně důležitá i pro jeho blízké. Při truchlení pomáhá vědomí, že jsme si stihli říct vše důležité a že milovaný člověk odešel smířený a obklopený láskou.
Čeho se umírající nejvíc báli?
Bolesti a ztráty důstojnosti. Často říkali, že chtějí odejít důstojně, aby si je jejich blízcí pamatovali jako statečgné lidi. Měli obavu ze stavu, kdy se člověk stává nemobilní a závislý na ostatních tak, že potřebuje pomoci i s těmi nejzákladnějšími lidskými potřebami. Měli strach, že na ně už nebude hezký pohled nebo že se už nebudou moci chovat tak, jako když byli mladší, zdraví a plní sil.
Ze začátku jsem věřila, že mi pomohou srovnat se s vlastní smrtelností. Naopak však ve mně otevřely mnoho otázek a možná i určitou úzkost z konce vlastního života a ze smrti mých blízkých. Uvědomila jsem si, že teprve krátce překd smrtí se člověku vyjeví – byť to asi zní pateticky – smysl života. Přestáváme řešit každodenní drobné problémy, začínáme bilancovat a přemýšlet, na čem vlastně záleží a co je ještě důležité stihnout. A pokusit se tomuto alespoň přiblížit, to je velké poučení z rozhovorů. Všichni přece víme, že nás jednou čeká konec.
Jak lidé, s nimiž jste mluvila, prožívali fakt, že zanedlouho zemřou?
Záleželo na řadě faktorů. Důležité bylo, kde a jak žili a také jak a kdy se dozvěděli, že jejich nemoc není léčitelná, a nezbývá jim tak už moc času. Vliv mělo i to, jak sami hodnotili přístup ostatních. Jestli se s nimi zacházelo otevřeně a citlivě, jestli se sami necítili být odloženi. Podstatné je také to, zda umírající hodnotí svůj život jako naplněný a spokojený. Tedy zda má pocit, že dosáhl, čeho chtěl, nebo naopak blížící se smrt vnímá jako nespravedlnost, která jeho život předčasně přetrhne. Velkou oporou je pro mnohé i víra.
Hodně vzpomínám i na lidi, kteří byli naopak smíření a vyrovnaní. Byť to zní neuvěřitelně, shodovali se, že prožívají velmi spokojenou životní etapu. To bylo hodně inspirující.
Díky čemu byli tak vyrovnaní?
O všem věděli s dostatečným předstihem. Stihli připravit vše, co potřebovali. Pak už si jen užívali vztahy se svými nejbližšími. Byli vděční za to, co je v životě potkalo, a shodli se, že jsou rádi, že nemoc nepřišla dřív a že nepotkala někoho jiného z jejich rodiny. Teprve díky tomu, že se člověk o blížícím se konci dozví včas, může naplno prožít poslední etapu života. Ví, že nemá cenu napínat síly k vyléčení, ale může se soustředit či se upnout k dořešení podstatných věcí.
socioložka Lenka Slepičková
COOLna 
Napsat komentář