Ve stockholmské pobočce Pizza Hut, která je globálním řetězcem s globálními pravidly, jsem v sobotu odpoledne kolem třetí hodiny jediný platil hotově.
Vím to. Pečlivě jsem zkoumal, kdo čím platí, protože jsem se bál, že ani tam nebudou brát hotovost a že budu muset vyměnit švédské koruny zpátky na eura, takže je proženu tam a zpět nevýhodnými kurzy. Naštěstí servírka, která tam ani nenosí klasickou peněženku, tedy „kasírku“, cash brala.
A ve známém Muzeu Vasa je vše domyšleno do takových podrobností, že zvláštní frontu k pokladnám tam mají pro „karty s PIN“ a „karty bez PIN“. Ani nevím, kam bych patřil, když na mojí spořitelní kartě se PIN zadává od transakcí, které převyšují 500 korun. Dal jsem radši přednost frontě pro hotovost, protože kartu používám jen v nouzi. Lépe tak kontroluju míru svého utrácení.
Švédsko kromě jiných věcí, které buduje, třeba oboupohlavní toalety, buduje i bezhotovostní ekonomiku. Říká se, že terminál tam mají i žebráci na ulici, byť to nemám ověřené. Díky své cestě jsem si však jako v laboratoři mohl vyzkoušet, jak bezhotovostní ekonomika vypadá a proč bychom ji neměli chtít. Pominu klasický důvod, že každý ví, co jsme si koupili. Je mi celkem jedno, že Velký bratr ví, že jsem si koupil lístek na autobus a kafe na letišti.
Jakub Pokorný
COOLna 
Napsat komentář