Když jste začínali s Rubatem, mluvili jste o sobě jako obrozencích. Krásná fráze. Není ale součástí toho říct lidem: tahle knížka je dobrá, měli byste ji chtít?
Mně by přišlo, že si tu knihu někdo kupuje omylem. Když ti jde o zisk, je to jasné. Potřebuješ prodat auto, koupíš reklamy. U knížek je to ale zvláštní. Máš mít radost z toho, že jsi prodal vlastně reklamu?
Kde je to obrozenectví? Kde je ta kultivace?
Takže mýtus, že Češi jsou pořád náruživí čtenáři…
Ale oni jsou. Kniha jako droga funguje furt dál. Akorát se čtou větší sračky. Lidi spolknou všechno. Nasypeš to do nich jako maso do mlejnku.
Literatura ti pomáhá se zorientovat. Někteří autoři vidí tak daleko, že nemusíš dělat jen současný knížky. Můžeš vydat klidně Perecovy Věci, které jsou ze šedesátých let. Popisuje v nich tehdejší společnost, která se tak strašně podobá té naší: touhy mít věci, ukotvit se ve světě – stejný.
Tehdy se to všechno rozjíždělo, takže jdeme ke kořenům. Podobný je od něho třeba Muž, který spí. To je o duchovní krizi, kdy on v lepkavosti leží v pokoji a snaží se nějak vymanit z tohohle stavu… To se dnes dotýká mladých lidí. My jsme totiž žili v takovým budovatelským étosu. Chodil jsem na základku, kde to vysvětlovali všechno v občance. Jak jde křivka kapitalismu nahoru a pak spadne dolů, ekonomická deprese, špatný. Zatímco my se to snažíme dělat v rovině nebo furt jen nahoru, socialismus, klid, budujeme velkou věc.
Ale generace mladších lidí… Já vlastně nevím, jak se staví ke svým plánům, jaké mají perspektivy.
V osobní rovině ale snažím nacházet optimismus v pohledu, abych se vrátil k tomu Bergerovi [Bergerova nejznámější kniha se jmenuje Způsoby vidění]. Ono to zní podivně, ale v životě tě může upokojit, že vidíš. Koncentruješ se a vychutnáváš si samotnou realitu. Nechceš ty blbosti, které nás likvidují a nemáme pro ně čas už se ani dívat. Svět dnes působí, že už vlastně ani není co poznávat. Na všechno se můžeš hned podívat. My ale vidíme informace o světě, světa jsme se přitom ani nedotkli. V situaci. V zážitku.
Ten svět tady ale je. Lidi si ho dokázali strašně užívat. Co dokázali napsat třeba o moři…
Já si taky vždycky chtěl přečíst knížku o tom, co se děje u nás, ale myslím, že tady nikdo nevidí nebo všichni lžou.
Z tohohle důvodu je dobrej Prigl, ale ti hoši to ani neberou jako literaturu.
Tak Prigl je blog, ne? Byť vydali své texty i knižně.
Je otázka, co považujeme za literaturu.
To je přesný popis situace český literatury – co bys od ní očekával, odsupluje blog na internetu. Jak jezdíme do té Prahy vydělávat prachy, jací jsme všichni lúzři, to tam Šplíchal s Ryškou dobře popisují. Čekal bych od velkých autorů, že udělají něco podobného. Nechtějí se tím ale babrat. Asi je moc nezajímá společnost.
Oni v tomhle prostředí ani moc nebývají. Otevírají si okno do světa rezidenčními pobyty. Tímhle způsobem vzniká umělý pohled do sebe a ven. Nemám nic a priori proti rezidenčním pobytům, když na ně ale člověk jede, měl by mít už dost přesnou představu o tom, čemu se tam bude věnovat.
Opuštěné společnosti Erik Tabery prodal ranec, dostal za to ocenění, přitom to je…
Obhajoba vlastního vidění světa pro lidi, kteří jdou do té knihy pro potvrzení svých názorů.
To souvisí se schopností vidět, co se děje kolem tebe a ve světě. A pokud tohle vidění není běžné, pořád se budeme tvářit hrozně překvapeně, jakto, že lidé nevidí, že je Tabery tak blbej. Víte proč? Vy intelektuálové za to můžete! Kdybyste jako autoři psali, jak se věci skutečně mají, lidi by si vyndali hlavy z prdelí a viděli by to. Já vím, otevíráte očička na Facebooku a v A2, ale on to chce vědět taky ten lid, kterej to dostává přes beletrii mnohem líp.
Mně chybí ta pravda. Když detektiv Maigret řeší, za jak dlouho se bude moct vrátit za manželkou, říká: Přestaňte lhát a já pak odjedu. Do té doby se to nevyřeší. Literatura, když lže, nepojmenovává věci, tak mě nezajímá. Požadavek je jasnej – přestaňte lhát.
Jaroslav Tvrdoň
Petr Januš
COOLna 
Napsat komentář