Jdu přímo od Marianne a je mi jasné, že od této chvíle bude všechno jinak. Všechno se ve mně bouří a to, co se v dohledné době stane, na nás všech tak či onak zanechá stopy. Není cesty zpět k nějakému normálnímu stavu. Pomyšlení na to mě bolí.
Po rozmluvě s Marianne jsem pocítil nutkavou touhu být sám, úplně se izolovat. Nemám jasnou mysl, vře ro ve mně, jsem zděšený, bez sebe, ale musím to ze sebe dostat a rozhodnout se; musím učinit rozhodnutí, a tak píšu, to je jediný způsob, jak se přinutit myslet soustředěně. Musím se ale trochu snažit, aby myšlenky dostaly hutnější tvar, než najdou cestu k papíru. V celkovém duševním chaosu už začínám tušit červenou nit, byť netuším, kam mě dovede.
A napadá mě, že nepíšu možná jen mně pro mě sebe, ale ani jen pro své nejbližší. Že mám teď možnost podat svého druhu rozvahu o celém lidském rodu.
Poněvadž co je to člověk? Otázka se může jevit jako naivní.
Jsme tak nezměrně bohatí na životní dojmy, na poznání, vzpomínky a vztahy k sobě navzájem. A když tady skončíme, všechno se rozplyne a zmizí, bude zapomenuto.
Svět je raněný, krvácí. Teď jsem na řadě já.
Lidé často kráčejí mnoha složitými oklikami, než spolu navážou přímý kontakt. Jen několik duší má onu od Boha danou schopnost jít přímo k věci.
Jídlo? Hladovíme jen po tom, abychom se lépe poznali, a uhasit žízeň můžeme vodou z jezera.
Nenalézáme slova. Známe se sotva týden, ale připadá nám, jako bychom spolu žili celý život nebo, protože o to asi teď jde, bychom spolu celý život žít měli.
V takových jezerech je cosi nepopsatelného, něco tajemně dvojznačného. Někdy jsou ve dne světlá a modrá, plná životního optimismu, ale když se snese noc, jsou naopak černá a hrozivá jako hluboké propasti, černé díry s gravitací tak silnou, že do sebe vtáhnou vše.
Dokud je člověk uprostřed života a snaží se usilovně prodírat do neznámé budoucnosti, roky se sobě navzájem podobají, ale pokud se na ně dívá zpětně, zdá se mu, jako by se přehnaly rychlostí bouře.
Být v životě zaměřený na budoucnost nutně předpokládá jistou nerozhodnost nebo těkání pohledem; můžeme tak lehce ztratit z dohledu důležité příležitosti a možnosti. Člověk se proto rozhlíží vpravo a vlevo a musí v každém okamžiku činit řadu improvizovaných voleb. Při pohledu zpět je to jinak. Když se díváme zpět, netěkáme pohledem. Místa, kudy vedla naše životní cesta, lemují vzpomínky.
Být ve volné přírodě se sedmiletým klukem je jako vypustit na letní pastvu telátko.
Jakmile se opomíjení jednou upevní a začne se přenášet z jedné generace na druhou, nikdy už nic nebude takové, jaké to mělo být.
V posledních několika měsících jsme se moc nevídali, jen u obligátních večeří, to jsme seděli u stolu každý z jedné strany a střídavě jsme se dotazovali Christiana, jak se měl ve školce. Střídali jsme se obden i v jeho ukládání, to potom ten druhý, který neměl službu, obvykle někam odešel.
Eirin se úplně ponořila do mikroskopů a Petriho misek. A i já jsem se postupně vydával jinou cestou, než byla ta její. Ale s chatou dostal náš vztah novou šťávou. Znovu jsme začali jeden druhého vnímat a trávili jsme víc času společně.
Minulost, přítomnost a budoucnost se posunula do vyšší jednoty.
Na dlouhou chvíli jsem se zastavil před knihovnou a studoval hřbety knih, které jsme za všechna ta léta nashromáždili. Stojí tam jako letokruhy v rozříznutém kmenu, protože dodávky byly rovnoměrně ukládány po několik desítek let.
Jak Eirin cestou z večírku prohlásila, v té společnosti byl sotva někdo, kdo by Pohádkovou chaloupku nazval \“nemovitostí\“. Proč jsem prý radši neřekl, že máme hluboko v lese chatku u malého jezera? Není to mnohem milejší než říct \“nemovitost\“?
Eirin měla samozřejmě pravdu. A proto se teď vrátím k pohádce o Zlatovlásce. Nebo ne, okolnosti mě nutí k tomu, že cítím povinnost jít až za pohádku, kterou všichni známe. Myslím za její fasádu. I pohádky mohou mít načinčané fasády, které zastiňují temnější pozadí a někdy i možné propasti.
Jak se pohádka den mně ode mě dne trochou mění, v neposlední řadě získává nádech podle toho, v jakém jsem rozmaru a co jsem příslušného dne dělal, to se na vyprávění prostě musí nabalit, naše životy se neodvíjejí vždycky stejně bezproblémově jako pohádka na dobrou noc.
Budeme spolu o všem otevřeně mluvit, ujišťuje mě. Rozpovídá se o \“paliativní medicíně\“. Dnes už se neumírá v bolestech ani v nesnesitelném strachu. Tal to je skvělé, pomyslím si, v dnešní době lze bázeň a chvění elegantně eliminovat pomocí léků. Marianne se sice nevyjadřuje přesně tak, ale myslí to tak…
Nežijeme věčně, v tom nejsme sami.
Teď to ale přišlo trochu nečekaně. Ještě jsem se nestihl smířit s tím, že co nevidět bude konec všemu, absolutně všemu.
Čirá hrůza. Toho se právě na té celkové neschopnosti opravdu bojím.
Jsem pod nebeskou střechou a dívám se na záhadné pableskování hvězd. Když se podívám dolů, vidím, jak se hvězdná báň odráží v jezeře a vlastně tak zdvojuje nebeskou klenbu. Jako by noční jezero dosáhlo hloubky několika tisíc světelných let.
Mnohokrát jsme s Eirin stáli venku a chvěli se ve směsici hrůzy, radosti a posvátné úcty nad tím vším, co nechápeme.
Z nás dvou, myslím Eirin a mě, hledím na nebe víc já. S Eirin je to trochu jinak. Svým pohledem raději utkvívá na naší planetě. Má mnohem bystřejší oko na všechno, co na ní žije a hýbe se.
Občas se však naše souřadnice protnou a v některých bodech a mezi mým útěkem na nebe a Eirininým hledáním forem života na Zemi se sejdeme.
Dnes se domnívám, že odpověď musí být taková, že základní přirozeností našeho světa je život. Těžko říct proč, ale to poznání mě tady a teď bolí.
Protože při tom výzkumu vesmírných záhad už nebudu.
Jaká marnost, být korunován na krále nebo císaře v den své smrti.
Zanedlouho se rozpustím. Vrátím se zpátky do pustiny, zpátky do neživé přírody.
Eirin jsem ale nedokázal odolat. Odjeli jsme na \“dlouhatánský\“ výlet autem a už jsme se nikdy nevrátili.
Sedím u stolu dál a dívám se na snubní prsten.
Zlato pochází z výbuchu supernovy před mnoha miliardami let. Naše prsteny jsou tedy výsledkem kolapsu mocné hvězdy. Zbytky toho astrálního rozpadu nosíme jako zástavu a potvrzení toho, že patříme k sobě.
Není to od věci, jsme přece ve vesmíru a v mnoha vrstvách zakotveni. I my se skládáme z látek, které vznikly po explozích supernov. Jsme hvězdný prach. Ačkoli možná by se lépe hodilo říct, že jsme padající hvězdy, poletující smítka. Letíme vesmírnou nocí. A vyhasínáme.
To temné oko noci je Smrt sama.
Je takový čas na život i na smrt. Nebo na smrt a nový život. Člověk si to může prevracet v hlavě, jak libo. To přece znáte, ne? Ta nakyslá, ale i trochu nasládlá vůně. Starý život zahnívá a nový klíčí. Bez jednoho není druhé.
Žádný člověk není ostrov sám o sobě; každý jsme kousek kontinentu, součást pevniny…
Připadalo mi jako malý zázrak, že slova tak staré básně Johna Donna mohou mladou generaci uchvátit. Přitom ale \“já\“ a \“ti druzí\“ není nijak moderní konstrukce. Sociální sítě a vypjatý individualismus možná. Ne však, že jsem jedním v davu. Možná není úplně marné to v naší době připomenout. Nejsme jen příroda. Jsme součástí husté sítě rodinných, sociálních a kulturních souvislostí.
Všichni členové rodiny se nikdy nepotkají najednou. Někteří už odešli, jiní se ještě nenarodili. Uspořádání je univerzální: ve všech rodinách jsou jednotlivci, kteří už nežijí. To ale neznamená, že rodinu opustili.
Nejde tu jen o mě. Mám hlubší a podstatnější identitu. Jsem představitelem lidstva, které mě přežije.
Sám jsem byl jednou z masek, jednou jiskrou mezi mnoha, s nimiž máme společné to, že každý z nás na konci své cesty pohasne. Společný oheň však hoří a chrlí dál jiskry stejně neúnavně jako dřív.
Přistihnu se, že představa deště jisker, které budou pršet dál, i když můj čas pomine, mě potěší.
Budou pokračovat rozpravy, ale i vědecké objevy, a budou se připisovat nové kapitoly k historii a ke kulturním dějinám.
Eirin a já jsme si jednou slíbili, že spolu vytrváme v dobrém i ve zlém. Dny, ve kterých převažovalo to dobré, jsou za námi. Teď přijdou ty zlé, ale třeba v nich objevíme i něco dobrého.
COOLna 
Napsat komentář