„Souvisí to i s tím, že jsem se několik let živila jako obchodní zástupce. Když chcete někoho získat na svou stranu a komunikovat s ním, eventuálně mu něco prodat, nemůžete s ním vést konfrontační rozhovor. O to je absurdnější, když na vás někdo plive, že jste fašista a nenávistný. Svádí k tomu možná i ten název, Naštvané matky, ale motorem změn ve společnosti je právě nespokojenost. A já jsem vždycky prezentovala, že to není naštvanost ve smyslu nenávisti, ale snaha změnit věci. To naštvání na to, jak věci fungují, je motor, který nutí lidi říkat věci nahlas.“
Na islámu jí vadí především vztah k ženám. Když se jí zeptám, zda příliš nezobecňuje a nezjednodušuje, že druhů islámu existuje vícero, odpovídá:“Spousta lidí říkala, ze tomu nerozumíme, že to náboženství je složité. Já říkám, ze čemu na tom chcete rozumět, když vidíte, že ženy chodí v islámu zahalené? Co tam chcete studovat? Od začátku vidíte, že je to špatně. Je to nenormální a můj občanský postoj je takový, že to odmítám.“ Proti tomu nelze nic namítat. \“Když to tak někde chtějí mít, tak je třeba je nechat. Ať si ty problémy vyřeší sami. Jenomže fór je v tom, že oni nemají šanci si to vyřešit sami, protože furt jim do toho někdo zasahuje. Ten dává zbraně jedné skupině, ten zase druhé. Vezměte si ty barevné revoluce a arabské jaro. Je to podporované zvenčí, ze Západu. Ale přesto říkám, že my máme zodpovědnost uchránit naši zem, aby tady byla svoboda, svoboda slova, rovnoprávnost, a aby platila pravidla pro všechny. Islám není s naší ústavou komplatibilní, ať si v něj lidé věří, ale není možné to podporovat. Tolerovat ano. To je právě to, co lidi nechápou. Já se nedívám na islám z hlediska víry, jestli se zahalují a čemu věří a jak žijí doma, to je každého soukromá věc. Ale nechci připustit, aby tady byly veřejné islámské školy, aby se přestalo jíst vepřové jako v rakouských školách, aby tady mohli veřejně působit jejich politické neziskovky…Já bych chtěla, aby byli ve stejné pozici jako jehovisti. Těm taky nikdo nic nezakazuje.\“
Na přelomu 80. a 90. let minulého století pobývala Eva Hrindová na Slovensku, odkud pochází její manžel. Tehdy byla mimo jiné feministka. Což zní vtipně od někoho, kdo dnes provozuje facebookovou stránku Antifeministická úderka. \“Tam ta role ženy byla ještě horší nežu nás, necítila jsem se tam dobře. Jsem zvyklá říkat svoje názory a být aktivní, a to mě trošku hodilo k těm feministkám. Ale jak se začaly vymýšlet kvóty a podobné nesmysly, tak mě to hodilo od feminismu zpátky. Dneska bych řekla, ze je správné budovat rovnoprávné vztahy a pomáhat si, ale ctít role. Genderově i sociálně,\“ říká s tím, ze pozitivní diskriminace stejně nikde nefunguje.
Jakmile začaly mít Naštvané matky vliv, udeřila jako ocelová pěst stará dobrá cenzura, doprovázená tradičním bonzáctvím a stalkingem.
Vše je jen otázkou úhlu pohledu a vkusu a o nic cenzuryhodného se zcela určitě nejednalo.
Pak přislo i blokování na Facebooku, nejdříve několikadenní, pak úplné.
\“Když už jsem si zvykla na blokace a přizpůsobila se jsem se tomu, začali nám vypínat stránku. Pokaždé nám ji vrátili, ale pak ji definitivně zrušili. Nikdy neřeknou proč,\“ popisuje své peripetie s (ne)svobodou slova Eva Hrindová, která pochopila, proč byla stránka se 42 000 fanoušky jednoduše vypnuta jako za nejhlubší totality.
\“Když nekřičíte, neurážíte, nejste vulgární, máte šanci oslovit běžné lidi, nevyhraněné. To je mmohem nebezpečnější pro ně. Nikdy neútočím na lidi. Jsem si jistá, že stránka pravidla neporušila, ani zákony, jediné, čím jsme se provinili, je, že se nebojíme kritizovat. Kritika je dnes brána jako nenávistný útok. Kritika se může někoho dotknout, ale není to nenávistný projev.\“
Jinými slovy, pokud někdo křičí jak na lesy, je daleko větší pravděpodobnost, že mu to projde, protože normálním lidem je takový křikloun protivný, a ti radikální už jsou stejně přesvědčeni. Největší boj se vede o nerozhodnou masu, na kterou mimo jiné cílili i Naštvané matky.
Vrchní naštvaná matka zvolila takové prostředky, které se ukázaly mně pro mě establishment jako nejnebezpečnější.
Podle Evy Hrindové se dnešní doba od té totalitní přesto v tomto ohledu výrazně liší:\“Věci dnes nejsou tak zřejmé, není světlo, nebo tma, je mlha. Je těžké lidem vysvětlit, proč je něco špatně. Propaganda za komunistů byla mnohem lépe prohlédnutelná. Dnes to tak ostře není poznat. Spousta lidí věří nesmyslům a tu propagandu ani nepoznají.\“ Nebo možná poznat nechtějí?
Na pódiu na Mezinárodním filmovém festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kam byla pozvána coby hlavní protagonistka filmu Český Alláh, s ní stály ještě dvě aktivistky, které pomáhají uprchlíkům. \“Ta jedna na mě, ze vedle mě, že vedle takové fašistky nebude stát. Všichni se na mě tak pohrdavě dívali. To bylo tak nepříjemné. Ti lidé byli vůči mně hodně nepřátelsky naladění. Kdyby pohledy zabíjely, byla bych na místě mrtvá. Ale OK, já se jich nebojím. Když se mě začali ptát, odpovídala jsem tak, jak jsem zvyklá. Kamarádka mi pak řekla, že pochopila naprosto přesně, proč mě nikam nezvou a zavírají mi stránky: Protože si to umíš obhájit. Věřím, ze jsem díky té besedě nasadila mnoha lidem brouka do hlavy,\“ říka Eva.
Šifra
COOLna 
Napsat komentář