Popisy chybějících kompetencí, nedostatku sociálních kontaktů a nízké důvěry u identifikovaných nižších tříd mohou vyvolávat dojem, že se tyto problémy zrodily ve vzduchoprázdnu, v důsledku špatných osobních rozhodnutí a nízkých kompetencí, ať už vlastních, nebo u rodičů. Při vyprávění jednotlivých osudů v individuální nebo maximálně rodinné perspektivě to budou právě ekonomické, sociální a kulturní kompetence – na něž výzkum klade důraz –, které budou příčinou nedostatečného příjmu, statusu a majetku.
Termín „rozdělená společnost“ – jakkoli s ním politici často pracují dost volně a každý ho používá, jak se mu to zrovna hodí – úzce souvisí s rozdělením na úspěšné a neúspěšné globalizace. A to opět úzce souvisí s vrstvou superbohatých, kterých sice v jednotlivých národních společnostech nemusí být tolik, ale na jejich podobu mají zcela zásadní vliv. Sociologická data sice v tomto případě sice zmírňují zjednodušenou dualitu úspěšný/neúspěšný, ale i tak potvrzují skutečnost, že velká část společnosti má ze současné relativní prosperity velmi málo nebo vůbec nic.
To, že je nejbohatší třída v Česku tak nepočetná, že ji sociologický výzkum nemůže ani relevantně zachytit, má pro českou společnost pozoruhodné důsledky. Při přepočtu hrubého domácího produktu na obyvatele v paritě kupní síly patří Česká republika mezi nejbohatší země světa. Je na 37. místě hned za Španělskem, Izraelem a Jižní Koreou. Na každého občana (včetně nezletilých a dětí) tak česká ekonomika ročně vyprodukuje něco přes 800 tisíc korun. Jak ale ukazuje i průzkum Rozděleni svobodou, v celosvětovém měřítku silná česká ekonomika rozhodně nevytváří adekvátní mzdy. Nabízí se tak otázka, kdo z takto silné ekonomiky nejvíce profituje. Krom odlivu kapitálu do zahraničí (ročně se jedná o stovky miliard korun) na tom bude mít nejspíš velký podíl také naše sociologicky nerozpoznatelná vrstva superbohatých.
Teprve když zahrneme do celého obrazu také českou oligarchii, tedy extrémně bohatou vrstvu vzešlou z privatizací i obchodu s chudobou, uvidíme jiný příběh zrození českých chudých. A zdaleka nebude jen o kompetencích. Stačí si vzpomenout na Zdeňka Bakalu a privatizaci bytů OKD. Kolik lidí by se ze strádající třídy posunulo nahoru, pokud by byli majiteli bytu nebo bydleli místo v ubytovnách v obecním? A zároveň: jaké kompetence by pomohly, aby se bývalí horníci Ostravsko-karvinských dolů nenechali okrást oligarchou Bakalou? Forbes před pár dny zveřejnil seznam nejbohatších Čechů, na kterém najdeme nejen megalichváře Petra Kellnera, jehož HomeCredit přímo stojí na existenci chudých lidí bez peněz, ale i třeba Radovana Vítka, jehož společnost CPI je největším majitelem bytů v České republice. Podíl velkého množství exekucí i krize bydlení na české chudobě a mizerné situaci stovek tisíc lidí se najednou stává víc než markantní.
Winston Churchill kdysi řekl, že v kapitalismu je nespravedlivě rozdělené bohatství a v socialismu zase spravedlivě rozdělená bída. Tato populární věta všech pravičáků je ale pozoruhodně platná i pro kapitalismus. Současný český kapitalismus nabízí jak extrémně nespravedlivě rozdělené bohatství, tak také nespravedlivě, ale pro 99,5 procenta obyvatel relativně rovnoměrně rozdělenou bídu. Majetkové rozdíly mezi třemi nižšími třídami („ohrožená“, „tradiční pracující“ a „třída místních vazeb“) a dvěma vyššími („nastupující kosmopolitní“ a „zajištěná střední“) jsou totiž ve skutečnosti nepatrnější než rozdíly mezi nejbohatšími a zbytkem společnosti. Když z úvah o třídním rozdělení české společnosti vyjmeme hrstku nejbohatších, můžeme se nadále opájet pověstným českým rovnostářstvím. Významně tím ale zkreslujeme realitu.
Naprostá většina superbohatých v Česku zbohatla jen díky své účasti na privatizaci v devadesátých letech, a to především v těžkém průmyslu a finančnictví. V takovém případě dostává Churchillovo „nespravedlivě rozdělené bohatství“ ještě o něco trpčí příchuť….
COOLna 
Napsat komentář