COOLna

Nespoléhal na svou vynikající paměť, a když skončil v laboratoři experimenty, sedl k psacímu stroji a naklepal záznam své denní práce včetně vysvětlivek.

Byl systematik?
V tomto směru určitě. Moc dobře věděl, že co si výzkumník nezdokumentuje, to může zbytečně dělat ještě několikrát. A když ne on, tak druzí – jeho spolupracovníci, případně žáci.

Prý měl talent i na jazyky.
Uměl mluvit asi sedmi jazyky. Učil se je postupně; jako dítě chytal francouzštinu a italštinu od vychovatelek svých starších sourozenců, latinu a řečtinu dostal na klasickém gymnáziu, kvůli už zmíněné cestě do Sovětského svazu se naučil rusky. Technickou angličtinu pochytil u Baťů a běžnou se dodatečně doučil z kurzů BBC. V nejtužších komunistických letech si na cestě do Anglie předplatil Guardian, který nám pak kupodivu chodil až do schránky.

No a německy v Prostějově uměl skoro každý. Můj dědeček, v rodině známý jako tatóšek, měl hanáčtinu proloženu řadou řemeslnických a technických germanismů, pro které asi ještě neexistovaly vžité české ekvivalenty. A otcovi starší bratři bez problémů studovali jeden techniku v Mnichově, druhý ekonomii ve Švýcarsku, jedna sestra zahradní architekturu v Berlíně; jedině sestra Hana se učila sochařství u Štursy a pak odešla na stáž do Paříže.

Odmalička byl obklopen úspěšnými příbuznými…
Byla to generace motivovaných lidí, kteří si vážili možnosti studovat a poznávat.

A měli kinderstube, stejně jako můj otec, kterými ji předával s dovětkem, že společenská pravidla se musí člověk naučit, aby si uvědomil, ve kterých situacích je smí porušovat. V takových momentech je pak třeba použít jakousi vlastní sebekontrolu. Měl křesťanskou a možná i tak trochu aristokratickou výchovu, díky které pro něj byly některé věci prostě tabu. A nešlo jen o to, že se nekrade a nelže, ale taky o to, jak důležitá je ohleduplnost, pokora, spravedlnost, poctivost nebo čest. Od mládí doma viděl, že jsou určité hodnoty, které jsou trvalé, a že když má člověk to štěstí a neumírá hlady, měl by se starat i o druhé. Víte, co udělal tatóšek velkokapitalista, když přijel na letní byt, jako první? Šel do své dílny, namíchal si barvy, zamířil do vesnice a natřel třeba lavičku na návsi, o kousek dál zábradlí u mostu a mříže u kapličky. Byl fabrikant a věděl, že materiál se musí udržovat. A v té době bylo také přirozené starat se i o své zaměstnance, o kulturu ve městě a sponzorovat třeba kostel nebo nemocnici.

Zhruba v té době, kdy jste začal studovat na vysoké škole, váš otec ze stavebnice Merkur sestrojil slavný „čočkostroj“ – aparaturu na odstředivé odlévání čoček…Měl jste hravého tatínka?
Měl, on se celý život učil a zároveň si hrál. Tu stavebnici nám koupil v roce 1946 k Vánocům. Tehdy jsme ještě bydleli ve Zlíně a tata měl v Praze jen podnájem. Přiznal se po letech, že když tu novou stavebnici v Praze koupil, zamknul se s ní v bytě a celou neděli si s ní hrál. Když jsme ji pod stromečkem rozbalili, tata nám její potenciál ukázal tím, že z ní postavil fungující kyvadlové hodiny i se dvěma nezávisle se točícími ručičkami a se závažím, které vyrobil z maminčiny paličky na maso.

Byl i manuálně zručný?
To se ani nedá popsat. Nejenže uměl pracovat s běžnými materiály, ale byl i vynikající sklář, každý chemik si tehdy upravoval laboratorní nádobí sám. Otec si například vyfoukal i dávkovací čerpadlo,které v kapkových množstvích čerpalo současně tři látky potřebné k výrobě čoček. Taky chodil do mechanické dílny a naučil se pracovat na soustruhu. Ale pak mu ani to nestačilo, tak si koupil soustruh, frézu i brusku a doma ve sklepě si zařídil dílnu. Říkal, že jediné, co je vzácné, je čas. Co mohl, vyrobil si okamžitě sám.

Jak váš otec vnímal pocty, které přišly po roce 1989? Univerzita Karlova mu udělila titul Doctor honoris causa, stal se prezidentem ČSAV a byl po něm dokonce pojmenován i asteroid.
Otec měl originální, na pohled občas ztřeštěné nápady a lidi si ho za to vážili. Ukazoval hlavně mladým, že věda může být zábava a že je třeba cenit si i špatných nápadů, protože na těch se vědec učí. Na dvacet blbostí může být třeba jen jedna perla, ale to nevadí, tak se věda dělá. Tata měl hravost a chuť investovat do nezaručených podniků, nebál se stále začínat nové věci. Dobrý vědec musí mít zájem dívat se na věci novýma očima.

Když pak v závěru jeho života přišly ty pocty, na které se ptáte, těšily ho, i když si dřív z podobných „vavřínů“ trochu utahoval. Ale současně už zvolna šlapal na brzdu. Byl schopen stále dobře poradit, zajímal se o spoustu věcí, ale zároveň dokázal odhadnout, že některé jeho možnosti se už vyčerpávají. I díky téhle sebereflexi mohl být do poslední chvíle respektován. Ovšem ty úžasné neotřelé nápady jej neopustily nikdy.

Kamil Wichterle, syn Otty Wichterleho