COOLna

Už jako kluka mě zaujala jeho věta: „Mysl je naším domovem – jen na nás záleží, zda v sobě stvoříme nebe z pekla, nebo peklo z nebe.“
Poprvé jsem se dozvěděl, že na život lze nahlížet ze dvou stran. Že všechno, co se nám děje, je jako mince. Má to dvě strany a jen na nás záleží, jestli se zaměříme pouze na rub, nebo i na líc.


Buddhovy myšlenky mě učily nepřijímat do mysli automaticky všechno, co se uchází o mou pozornost. A když už to přijmu do své mysli, nedržet se toho zbytečně dlouho, pokud mě to zatěžuje.
Jako v té krásné příhodě, kdy se starší a mladší mnich vracejí do kláštera. Lije jako z konve, provazy deště bičují cestu i vzdouvají říčku. Vtom mniši na břehu říčky zpozorují nešťastnou ženu, kterak nemá jak rozvodněný tok přejít, před očima se jí sesula dřevěná lávka.


Starší mnich přispěchá, zvedne promoklou ženu do náruče a dravým proudem ji přenese na druhý břeh. Pak se stejně náročnou cestou vrátí k mladšímu mnichovi a oba mlčky pokračují do kláštera. Teprve v jeho vratech se mladší osmělí a zeptá se: „Bratře, cožpak se mnich smí dotknout ženy?“
Starší odvětí: „Samozřejmě ne, bratře.“
„Ale,“ namítne mladší, „Ty jsi tu ženu nesl v náruči!“
Starší ukáže prázdné ruce a pronese: „Ale já ji už dávno odložil. To Ty ji, bratře, pořád nosíš ve své hlavě.“


Buddha říkal: Co nemáš ve svých rukou, nenos ani ve své hlavě.
Ale co když to neumíme odložit, zbavit se toho, tíží nás, co se nám přihodí nebo jak se k nám někdo jiný zachová – ačkoli jsme nic z toho nemohli ovlivnit?