COOLna

Vaše prvotina Sedm let v Africe mně vyrazila dech. Koukám, že jste se rozhodl v dráze spisovatele pokračovat. Co vás k tomu motivovalo?
Možná to budete znát i z vaší profese… Když se něčemu věnujete několik let, píšete a dáváte to dohromady, přijde chvíle, kdy je to najednou hotové, vytištěné a začne si to žít vlastním životem. Najednou jste jakoby prázdný. Mluvil jsem o tom s kamarádkou, která je shodou okolností lékařka, a ta se zasmála a řekla mi, že mám klasickou poporodní depresi. A že jediné, co mě z toho vytáhne, je, když budu mít i další děti.

Dal jsem na ni, sedl opět k počítači a napsal takovou útlou knihu afrických přísloví, moudrostí a různých rčení pod názvem Kalangu. Ta už sice před časem také vyšla, ale protože covidový lockdown stále přetrvával, vrhl jsem se na tenhle nápad, co jsem měl v hlavě už řadu let. Udělat knižní rozhovor s dalšími úspěšnými lidmi, kteří mají podobné kořeny jako já.

O tom, že vyzpovídáte další úspěšné Čechy s africkými kořeny, jste přemýšlel už v minulosti?
Ano. Už zhruba před patnácti lety, ještě než jsem odešel do Afriky, jsem spoluzakládal Ligu etnických menšin. Hledání kořenů a vlastní identity pro mě bylo vlastně dost důležité. My Afročeši jsme nebyli v téhle zemi nikdy žádná veliká komunita. Když jsem bydlel na Moravě, znal jsem tak dva tři lidi, kteří byli jako já. Pak jsem přijel do Prahy, poznal Reye Korantenga, Yemiho A.D., Lejlu Abbasovou. V té době začínající celebrity, nově se prosazující tváře. Když jsem se potom do Česka vracel, s úžasem jsem sledoval je, ale i další mulaty, jak se vypracovávají na výsluní veřejného a společenského života. Vzhledem k tomu, jak je nás ve společnosti málo, mi přišlo naprosto fantastické, že to dotáhli takhle daleko. Chtěl jsem popsat naše životní příběhy, motivace, zážitky. Zjistit, co nás spojuje, a v čem jsme zase naopak každý jiný. A zda má na ten úspěch nějaký zásadní vliv naše zázemí.

Co vás vedle toho, že všichni máte jednoho z rodičů z Afriky, spojuje?
Určitě je to nějaká vzájemná blízkost těch příběhů. Vyrůstali jsme zde v sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých letech minulého století. Byli jsme považovaní za exoty. Lišili jsme se od svého okolí natolik, že bylo v podstatě velice těžké se s někým vizuálně identifikovat. Řeknu vám takovou vtipnost. Když pak přišlo MTV (hudební stanice) nebo třeba i hitparáda Eso, koukal jsem na to s obrovským zaujetím. Tam poprvé proběhla nějaká identifikace s nějakou skupinou lidí na základě barvy pleti. Když potom potkáte někoho, kdo je vám na první pohled podobný, zřejmě zažil alespoň částečně i podobný příběh, komu nemusíte vysvětlovat, jak to bylo s tátou, s mámou a podobně, je to samozřejmě úleva. Stačí se v podstatě zeptat: „Tak co? Táta byl inženýr, doktor, diplomat?“

Důležitý faktor je, že jsme namíchaní v první generaci. Takže ty africké geny jsou stejně silné jako ty evropské, nebo chcete-li, české. V mém případě jsem to měl tak, že i když jsem nějak fungoval v téhle kultuře, co tady je, vždycky tam byl takový nějaký hlas, který mi v konkrétních situacích našeptával, abych něco dělal jinak. Trochu mě to děsilo a říkal jsem si, jestli nejsem nějaký asociál. Teprve když jsem se pak odstěhoval do Nigérie, došlo mi, že jsou to vzorce chování, které jsou třeba tam úplně normální. Když máte za sebou tu předchozí zkušenost z Evropy, najednou se vám ty věci doplní. Najdete odpovědi na otázky, které jste si kladli. Z toho důvodu je nalezení identity tak strašně důležité. Vůbec to není jenom záležitost nějaké vizuální odlišnosti. I když si myslím, že děti, které jsou tady třeba ve třetí generaci, které mají moji kolegové, už to tak naléhavě zase vnímat nebudou.

Někoho by mohlo zarazit, že se bavíme o afrických otcích, a nikoliv maminkách.
Ono je to logické. Z Afriky sem jezdili studovat většinou muži. Proto ten obrácený gard není obvyklý. Když se na to dívám zpětně, byl to asi zažitý model. Že alespoň do tehdejšího východního bloku jezdili převážně Afričané, a nikoliv Afričanky. Třeba v takové Británii nebo ve Francii ta situace byla i tehdy v tomhle ohledu jiná.

Mluvíte o netolerantnosti, ale na druhou stranu je tu vaše neobvyklá úspěšnost, kterou sám v předmluvě knihy zmiňujete. Rey Koranteng patří mezi nejoblíbenější televizní moderátory bezmála dvacet let. Zuzana Tvarůžková má za sebou v televizi také skvělou kariéru…
To je moment, na který se v té knize snažím i odpovědět. Kdy se hendikep v podobě barvy kůže změnil v konkurenční výhodu. Zkusím to popsat trochu jinak. Když jste kvůli svému vzhledu neustále středem pozornosti, zprvu se potýkáte s něčím, co nedokážete uchopit. Postupně se s ní ale naučíte pracovat a dokážete to zaměřit, takže to bude pro vás výhodou.

Spousta z nás se časem vyloupla do nějakého dejme tomu atraktivního vzhledu, který je pro média přitažlivý. Doslov k mojí knize dělal klinický psycholog Jiří Kůs. Snažil se zanalyzovat, proč v takhle malé skupině, z tak malého vzorku populace vystřelilo tolik lidí na takhle viditelné pozice. Kvůli barvě pleti a odlišnosti jsme neustále v kolektivu vyčnívali. Možná že ta neustálá pozornost je právě důvodem, proč jsou někteří z nás extrémně úspěšní v médiích. Prostě odmalička umíme pracovat s pozorností ostatních. Mluví o tom i Rey, že když se začal pravidelně objevovat na obrazovce, v podstatě to pro něj nebyla žádná změna.

Ono to není asi jenom věc afrických kořenů. Podívejte se na takového Tomia Okamuru, který dokonce pro určitou skupinu obyvatel představuje jakési národovectví, případně neochotu přijímat cokoliv jiného.
Tomio Okamura má v tomhle ohledu za sebou v podstatě velmi podobnou životní zkušenost. Nese si s sebou stejná traumata z dětství, podobné problémy s jinakostí. Co jsem o něm četl, měl to těžké v Japonsku, ale i pak tady. Akorát tu svoji energii a chuť se prosadit zaměřil právě tímhle směrem. Ovšem když mluvíme o lidech s asijskými kořeny, čekám, že během pěti deseti let bude viditelnější vietnamská menšina. Jsou velmi úspěšní a mají pěkně našlápnuté kariéry.

Naděje a triumf je poselstvím celé té knihy.

Jak to myslíte?
Od počátku jsem to chtěl pojmout jako inspirativní knihu, jaká všem patnácti- a šestnáctiletým klukům a holkám, kteří jsou třeba napůl jako my, pomůže. S tímhle jsem všechny ty lidi, co v knize hovoří, přesvědčoval: „Chci udělat knížku, kterou jsi chtěl mít v ruce, když jsi byl takhle starý. Prostě si přečíst o tom, že i když je to na začátku sebe těžší, tak to jde zvládnout.“ Jsem rád, že se mi všichni tak otevřeli.

Kým se vlastně cítíte být vy osobně? Pendlujete mezi Nigérií, Českem a Španělskem, většinu roku trávíte v přímořské Malaze. Jste Čech s poněkud tmavší kůží, nebo Afričan s českými kořeny, který si oblíbil Španělsko?
Všechno dohromady, a v tom je právě to podstatné, co je podle mě nutné v sobě odhalit. V Česku jsem Afročech, v Nigérii jsem pro oiybo (cizinec) a ve Španělsku jsem expat (expatriot) – cizinec, který tam trvale žije, píše si svoje knížky a obchoduje s nemovitostmi.

Obonete S. Ubam,spisovatel