COOLna

„Chybíte nám na Info.cz,“ přistálo mi v týdnu ve schránce. Smutný redakční robot mně píše, že jsem se už týden neukázal na webu, který si předplácím. (To není úplně pravda, chodil jsem tam, ale z nepřihlášeného prohlížeče, takže jsem žil pouze z titulků, protože to bylo pohodlnější, než se pracně přihlašovat.) Každopádně si nejsem jistý, jak byla robotova dobře míněná upomínka úspěšná. Uvažoval jsem totiž hlavně nad tím, jestli si mám předplatné hradit i nadále, když bez něj očividně přežiju. Podobné pocity – ještě zřetelnější při předplácení třeba farmářských bedýnek, jejichž nezpracovaný obsah hnije přímo před očima – někteří označují právě jako předplatitelkou vinu, stud z plýtvání.

Redakci Infa jsem ale vděčný, že se připomněla. To není samozřejmost, jak jsem zjistil díky herní streamovací službě Stadia od Googlu, kterou jsem si předplatil na podzim s tím, že se konečně ponořím do světa her. Dopadlo to neslavně. Strávil jsem hraním dvacet minut, odložil, zapomněl – a až do dnešního zrušení plateb poslal na účet spokojeně mlčící služby přes tisíc korun. To bylo skutečné plýtvání, o němž se nikdy nesmí dozvědět moje babička.

Oproti ní, stále naštvané na přesun Ordinace na Voyo, přesto soudím, že jsou online předplatná skvělá věc. Otevírají obří i žánrové knihovny filmů a hudby, živí média i jednotlivé tvůrce, přestože až příliš často pouze ty největší. Začíná jich ale být snad až příliš, a to mnohé – od streamovacích po fitness služby – do Česka nejspíš teprve do dorazí. Cloudové úložiště, novinář na Substacku a Spotify přitom těžko kdy vymyslí společný balíček, jaký známe z nabídek kabelovek, která spojují sice různé, ale stále jen televizní kanály. Na jedné straně tak platí, že v tuzemsku za streamovací služby typu HBO Max či Voyo loni platilo pouze 15 % lidí a placené články čtou dokonce jenom 3 % Čechů, jak uvádí Český statistický úřad. Na druhé si velmi-online-lidé musí uvážlivě vybírat, kam peníze pošlou. Netuším, bohužel, jestli v otázkách předplatného existuje obdoba efektivního altruismu. Při pohledu na výpisy pravidelných plateb Googlu však doceňuju dva modely, které se předplatnému vyhýbají: jednorázové nákupy a reklamu.

A pak je tady reklama – patrně nejotravnější věc, se kterou se člověk může na internetu setkat. Snad bude kvést! Vůbec mně totiž nevadí, když můj oblíbený kuchař či esejistka začínají své videa civilně zpracovanou inzercí. Dělají skvělé věci, nemusí ale oslovovat úplně masové publikum, takže nemají ani příliš peněz z reklamního systému platformy. Díky vlastní reklamě ale za práci skutečně něco dostanou. Sám bych jim totiž asi nic nedal. Mám je rád, ale jsou jedněmi z příliš mnoha. Nemám k nim dostatečně blízký vztah, nic od nich narozdíl od některých médií nepotřebuju, akorát tuším, že mně občas udělají radost na domovské stránce YouTubu. To mě platit nepřesvědčí, nepomůžou ani žádné „komunitní výhody“. Nechci bonusové díly, diskuse na Discordu ani přímý kontakt na autora – nemám na nic z toho chuť ani čas. Chci akorát to video, na které náhodou narazím v půl dvanácté při nočním rejdění internetem. Snad ho některá z firem zasponzoruje.

Jakub Jetmar