COOLna

Žijeme v době plastové?
Žijeme a nejsme schopni bez plastu existovat. Jsme na něm závislí.

A to je špatně?
Plast sám o sobě není zlo, za nic nemůže. Může za to situace, kdy jej šíleně nadužíváme a používáme ho víc a víc. Hlavním problémem navíc není užívání samotné, ale to, že jej neumíme správně zlikvidovat, zbavit se ho, když se stane odpadem.

Kolik člověk sní plastu?
Ve studiích se uvádí jedna plastová helma ročně a jedna kreditní karta týdně. Musíte mít ale na paměti, že když ‘sníme’ mikroplasty, tak tam s nimi jsou i nanoplasty, kterých je řádově mnohem více. V jednom vzorku vody můžeme najít desítky až stovky mikroplastů, ale těch nanoplastů v tom samém vzorku mohou být tisíce až miliony.

V loňském roce vědci poprvé objevili mikroplasty v placentě. „Je to, jako by se vám narodilo dítě-kyborg: už není složené jen z lidských buněk,” citoval tehdy list The Guardian šéfa výzkumného týmu Antonia Ragusu. Souhlasíte?
To jsou taková hesla, ale jsou samozřejmě alarmující. A je potřeba, aby o tom lidé věděli, protože tomu nevěří.

Myslíte, že budou mít problém uvěřit i studii, že nanoplasty se našly i v těle novorozence?
Asi narážíte na studii, kdy vědci objevili nanoplasty v prvním exkrementu dítěte, takzvané smolce. I tyto závěry jsou alarmující. Nanoplasty prošly celou matkou, celým jejím organismem, nezastavila je žádná bariéra, až částečky plastu skončily v dítěti. Ukazuje to, že můžeme být plastem celí promoření.

Že jsou mikroplasty nebezpečné, víme od 70. let. Jak se na to tehdy přišlo?
Tehdy se plasty testovaly v kloubních náhradách. Nicméně se ukázalo, že pacienti s těmito náhradami mají najednou po těle hrozně moc zánětů. A to právě kvůli plastu – kloubní hlavice z plastu se odírala a z ní se uvolňovaly mikroplasty, které se šířily v těle pacientů. Takže dnes víme, že mikroplasty mohou způsobovat záněty. Víme také, že způsobují takzvaný oxidativní stres, který může vést až k rakovinovému bujení.

Stále však nevíme odpovědi na jiné věci – nevíme, kolik mikroplastů v těle nám takové onemocnění způsobí, nevíme, jaký druh, nevíme, jakou musí mít velikost. Nevíme, na jakých nemocech se podílí mikroplast, na jakých nanoplast.

Co víme je, že když je částečka plastu skutečně malá – tedy je to nanoplast, tak může vstoupit až do tkání a tělo ho neumí vyloučit na rozdíl od větších mikroplastů, které námi spíše jen projdou. Možná máme nějaký zázračný mechanismus, o kterém ještě nevíme, ale studie potvrzují, že nanoplasty se v lidském těle mohou kumulovat.

Hrozí nám i nějaká jiná onemocnění než například záněty?
Mluví se i o jiných zdravotních problémech, nicméně ne na úrovni člověka, protože to zkoumat ještě neumíme a nejde provézt experiment s otrávením tisíců dětí nanoplasty. Jsou studie, které ukázaly neurotoxické problémy. Výzkumníci sledovali vodní šneky vystavené nanoplastům a ukázalo se, že se chovali jinak – například neutíkali před predátory, což ukazuje na to, že jim plasty ovlivnily myšlení.

Rozvíjí se nám tady řada civilizačních chorob a poruch chování, zvyšuje se počet různých rakovin, tohle třeba plastům neumíme přisoudit – a dost možná za to ani nemohou. Navíc máme řadu jiných problémů, například látku PFOA (perfluorooktanová kyselina, nejznámější použití PFOA bylo na výrobu fluoropolymerů, které se uplatňovaly například ve výrobě různých nepřilnavých povrchů jako je teflon), která je šíleně toxická a kterou jsme obklopeni desítky let a teď nedávno jsme si ji zakázali.

Mikroplasty a nanoplasty bych si troufl tvrdit – ale můžu se i mýlit – že prozatím nepředstavují úplně nejzásadnější zdravotní problém. Ale do budoucna mohou představovat nějaký problém. Takhle bych to viděl.

Co je tedy v tomto ohledu potřeba udělat? Pomohlo by, kdyby celý svět ze dne na den přestal vyrábět plasty?
To by bylo úplně skvělé, ale to nejde. Můžeme začít strašně složitě sbírat odpadky po světě, ale bude to jen kapka v moři. Nejde o to přestat vyrábět plast, my bez něj navíc neumíme žít, ani vy a ani já. Třeba tělo mobilního telefonu bychom bez plastu nevyrobili.

Nemá smysl čistit Pacifik, když jsou země, které nemají odpadové hospodářství a plasty hází do moře. Dnes víme, že naprostá většina plastového odpadu, který přichází do moří, je způsobena deseti řekami, kdy dvě jsou v Africe a ty zbývající se nachází v Asii, většina v Číně. Nemá smysl tady strašně složitě tento odpad sbírat, když nám někde jinde plast bude dál přitékat.

Co má smysl, je omezit produkty tam, kde to není potřeba. Změnit myšlení lidí. Snížit produkci plastu, zavést odpadové hospodářství, které umožní, že se plast odseparuje a nepřijde nikdy do přírody – to je strašně důležitá věc, mnohem důležitější než recyklace.

Recyklace je fajn a určitě je správná, ale u plastu to není tak důležité. Plast musíme odseparovat a zlikvidovat, aby se nedostal do životního prostředí.

Co dál?
Přenést tyto znalosti a i tu potřebu do méně rozvinutých zemí, což je zejména Asie a Afrika. A jak? Ekonomickými požadavky. My jsme si udělali z Asie výrobnu zboží, protože je to pro nás výhodné, vyrábí se tam levněji. A i tím jsme si znečistili planetu. V Evropě a v rozvinutějších zemích máme odpadové hospodářství a pravidla, jak zacházet s odpadem, a máme ekologické normy, jak vyrábět a jak si neznečišťovat prostředí.

Ale ve zbytku světa se to neřeší a my se pak tady tváříme, že všechno je v pořádku. Pokud se něco vyrábí na jiném kontinentu, musíme požadovat, aby se to vyrábělo pod stejnými normami, jako kdyby se to vyrábělo u nás. Máme totiž jenom jednu planetu.

Zmínil jste, že recyklace plastů není tak důležitá. Proč?
Recyklací je několik verzí – je materiálová, surovinová, energetická a tak dále. Spousta plastů se dá nějakým způsobem recyklovat, abychom z nich něco získali a využili. Některé věci jdou recyklovat snadno a rychle, těch je ale málo. Většina jde velmi obtížně a složitě a je to drahé a technologicky náročné.

Navíc plast bývá často směsí více materiálů. A to je problém. Jakmile máte plast, na kterém je jiný plast, což je třeba příklad PET lahví s přilepenou etiketou, tak to je pro recyklaci problém. Druhá věc je, že plasty v sobě mají často barviva, a i ty problematizují recyklaci.

Dám vám příklad, naše Arnika (česká nezisková organizace, která se věnuje životnímu prostřední, pozn. red.) před řadou let sledovala, kolik je bromovaných zpomalovačů hoření v dětských hračkách, potažmo v hračkách, které jsou vyrobené z recyklovaného materiálu – plastu.

V hračkách našla vysoké koncentrace některých bromovaných zpomalovačů hoření, které jsou už jinak zakázané, ale do hraček se dostaly z recyklovaných materiálů. A to i v situaci, kdy víme, že tyto látky jsou nebezpečné hlavně pro děti a jejich vývoj – víme, že dítě vystavené těmto zpomalovačům hoření může mít nižší IQ o několik bodů, látky mohou mít navíc podíl na výskytu takzvaného ADHD syndromu (Neurovývojová porucha, jde o poruchu pozornosti s hyperaktivitou).

Bromové zpomalovače hoření jsou typickým aditivem, kdy některé jsme si zakázali, nyní tam strkáme podobné, které ještě zakázané nejsou – takto bohužel fungujeme.

Tomáš Cajthaml z Akademie věd ČR