COOLna

Chuť lidí pěstovat si vlastní zeleninu a ovoce není primárně motivovaná ekonomickými důvody, ale tím, že chtějí mít pod kontrolou to, co jedí. Jde jim především o kvalitu.

„Ono když si všechno spočítáte a zahrnete do toho čas a práci, zjistíte, že jste pěstováním nic neušetřili, ale že máte velmi drahý koníček. Jenže kdo jednou sní rajče vypěstované na záhonu, už to kupované z obchodu nechce,“ říká Stanislav Kozlík, předseda Českého zahrádkářského svazu.

Fenomén zahrádkaření má dlouhou historii. V Evropě se organizované zahrádkářské kolonie poprvé objevily v polovině 19. století a souvisely s průmyslovou revolucí a stěhováním venkovského obyvatelstva do měst.

Jak uvádí ve své diplomové práci z roku 2014 Lucie Sovová, která je také součástí týmu vědců v projektu Prostory tiché udržitelnosti, zahrádka a práce na ní dělníkům pomáhaly udržet kontakt s jejich venkovským původem, zlepšovaly jejich zdraví a jídelníček, sloužily i jako prevence sociálních nepokojů v naději, že unavený dělník-zahradník nebude mít čas poslouchat myšlenky utopického socialismu.

V období hospodářské krize a dvou světových válek zahrádky nahrazovaly nedostatek na trhu s potravinami, po válce v zemích na západ od nás jejich popularita s rostoucí ekonomickou situací lehce opadla, ve východních zemích se stávaly místem relativní svobody v nesvobodě. Samozásobitelská tradice tehdy pokračovala vlivem mizerné nabídky obchodů.

I když se poválečný vývoj v západních a východních zemích odlišoval, víc než 30 let po pádu komunismu mají zahrádkáři napříč Evropou pořád mnoho společného.

„Například v Rakousku zahradničení stejně jako u nás prostupuje napříč společenskými třídami, což nás překvapilo, protože po válce se obě země vyvíjely zcela jinak a rozdíl v ekonomické úrovni, fungování státního aparátu i vztahu k půdě je mezi oběma státy zřetelný i dnes,“ říká Petr Daněk z Masarykovy univerzity.

Podobně je na tom i Nizozemsko. Srovnávací studie českých a nizozemských zahrádkářů ukázala, že motivace i množství vypěstovaných potravin se v obou zemích liší jen minimálně.

Když se loni v dubnu po restrikcích kvůli pandemii jako první otevřely prodejny hobbymarketů, bylo jasné, že jsme národ zahrádkářů a kutilů. Češi prodejny vzali útokem. Nakupovalo se vše – nářadí a stroje na údržbu zahrad, zahradní nábytek, sazenice zeleniny, květin i hnojiva.

Hobbymarkety dlouhodobě už předtím hlásily nárůst prodejů, během pandemie zájem o zahradničení ještě narostl. Každý pátý Čech loni uvedl, že na tento koníček dává víc peněz než před pandemií, a průzkum Equa bank ukázal, že téměř každý čtvrtý zahradě věnoval víc času než roky předtím.

Zahrádky v době pandemie kromě samozásobování plnily spoustu dalších funkcí. Lidé si i přes omezené možnosti volného pohybu díky nim udržovali fyzičku, byli na čerstvém vzduchu a nepřerušili ani sociální kontakty.

„V bezpečí přes plot se mohli bavit se sousedy, a tak nebyli v naprosté izolaci,“ říká Petr Daněk.

Pandemie probudila větší zájem o zahradničení, negativně se však projevila na trhu se zahrádkami. Ty už před ní byly nedostatkovým zbožím, teď se situace ještě víc zhoršila.

„Ceny pozemků, podobně jako u bytů, vzrostly a zahrádky se hlavně ve městech stávají naprosto nedostupné,“ říká Stanislav Kozlík z Českého zahrádkářského svazu.

Smutnou zprávou je, že navzdory rostoucímu zájmu lidí o zahrádkaření počet zahrádkářských kolonií neustále klesá. Ve velkých městech často bývají vtaženy do mocenských sporů a ustupují jiným zájmům.

„Za posledních 10 let bylo jen v našem svazu napříč republikou zrušeno dva tisíce zahrádkářských kolonií,“ počítá Stanislav Kozlík.

Pozemky se záhony nejčastěji ustupují výstavbě developerských vilových čtvrtí či bytových domů, někdy jejich historie končí s výstavbou komunikací.

Zahrádkářské osady přitom kromě pěstování ovoce a zeleniny plní řadu nezanedbatelných funkcí. Vzrostlé stromy, keře a rostliny mají pozitivní dopad na městské klima, je v nich spousta druhů volně žijících živočichů, zeleň má blahodárný vliv na psychiku.

Práce na zahradě udržuje fyzičku, je to místo čilé sociální interakce, děti přirozeným způsobem poznávají přírodní zákonitosti. A jak se náš život přesouvá do virtuálního světa, vypěstované plodiny jsou skvělým protikladem nehmatatelného online prostoru.

Byla by škoda o toto všechno přijít.