COOLna

Když zkoušel zjistit, jaké biometrické údaje o něm stát shromáždil, příliš nepochodil. „Nedozvěděl jsem se nic,“ shrnuje student práv na olomoucké univerzitě Václav Mach svou přetahovanou s úřady o kamerové záznamy a informace, o které žádal na základě zákona. Skeptický je jak k přínosu „chytrých“ biometrických kamer třeba v boji proti terorismu, tak k právnímu rámci, na jehož základě tyto technologie v Česku fungují.

V Česku najdeme biometrické kamery zatím pouze na pražském Letišti Václava Havla, ale mluví se o nich i v souvislosti s hromadnou dopravou v Praze nebo s fotbalovými stadiony. Máte s nimi nějakou osobní zkušenost?

Nejen já. Má s nimi zkušenost úplně každý, kdo od roku 2018 prošel letištěm. Konkrétně jde zhruba o 3,6 milionu cestujících odbavených v loňském covidovém roce, ale i další statisíce lidí, kteří se pohybovali pouze v předtranzitním prostoru. Ti všichni byli zaznamenáni biometrickými kamerami, které snímaly jejich osobní údaje, které následně nějak zpracovala cizinecká policie. A tam stopa končí, protože k těm zpracovávaným údajům se už nelze dostat.

Vy jste se o to ale pokoušel…

Ano. Vracel jsem se z Kanárských ostrovů do Prahy a jelikož jsem procházel terminály, kde tyto kamery jsou, zažádal jsem si o ně u cizinecké policie. Sám své biometrické údaje neznám, nikdy jsem si je neměřil a zajímalo mě, co se o mě takto dozvěděli. Zároveň jsem je požádal o kamerové záznamy, na kterých jsem byl zachycen. Zažádal jsem si o to na základě Zákona o zpracování osobních údajů, podle kterého jsou nám bezpečnostní složky povinny poskytnout informace, jež o nás schraňují, pokud nejsou součástí nějakého trestního řízení. Podle tohoto zákona máme pak i případně právo na výmaz.

Co jste se o sobě dozvěděl?

Nic. Zákon o zpracování osobních údajů dává bezpečnostním složkám zákonnou lhůtu šedesát dnů na zpracování žádosti, jenže z cizinecké policie mi odpověděli, že moje záznamy a údaje již nemají, protože je skladují pouze třicet dnů. Z toho vyplývá, že pokud nebudou chtít, tak se člověk nemá možnost dozvědět biometrické údaje, které o něm bezpečnostní složky zpracovávaly. Přitom má ale právo toto všechno vědět, stejně jako zákonný důvod, proč jsou jeho osobní údaje zpracovány, za jakým účelem a kdo všechno k nim má přístup.

Dostal jste se aspoň k těmto informacím?

Bohužel ani tyto doprovodné údaje jsem se nedozvěděl. Snažil jsem se je navíc získat také dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Odpovědi byly hodně plytké a v podstatě to, co mohli zatajit, zatajili. Nesdělili mi ani účel biometrického kamerového systému, který je popsán ve vnitřním pokynu. Poskytli mi nějaký oficiální účel, o kterém informuje ministerstvo vnitra v tiskových zprávách, ale vnitřní pokyny o tomto systému, které pochází od policejního prezidenta, mi nedali. Já si ho sice explicitně vyžádal, ale dostal jsem jen dokument, který byl z většiny začerněn s tím, že jde o vyloučené informace. Přitom je zřejmé, že proklamovaný účel je jedna věc a to, co je v jejich vnitřních dokumentech, je věc druhá. Neposkytli mi to a podle mě ta netransparentnost nepůsobí příliš věrohodně.

Zajímal jste se též o to, zda zpracované informace jsou s někým sdílené a kdo k nim má případně přístup?

I na to odpověděli jen odkazem na zákonné ustanovení. Ptal jsem se na to společně s organizací Iuridicum Remedium, která se zabývá digitálními svobodami, ale dostali jsme jen oficiální odpověď, s kým cizinecká policie spolupracuje a komu poskytuje součinnost. Zmiňují tam celníky, GIBS, vojenské zpravodajství, BIS nebo třeba Úřad pro zahraniční styky a informace. Z mezinárodních je tam třeba Interpol a Eurojust.

Evropská legislativa, konkrétně Směrnice o ochraně osobních údajů při prosazování práva, členským státům přikazuje, aby zavedly povinnost zpracovat posouzení vlivu na ochranu osobních údajů. Biometrické kamery ve veřejných prostranstvích vždy do této povinnosti ze své podstaty spadnou, jenže v případě pražského letiště k žádnému posouzení nedošlo.

Jak to?

Česká republika implementovala tuto povinnost do Zákona o zpracování osobních údajů, ale ten nabyl účinnosti až poté, co byl spuštěn systém biometrického rozpoznávání na letišti. Česká policie proto tvrdí, že podle českého zákona nic neporušuje, protože se na to zákonná povinnost tehdy nevztahovala a evropské směrnice nemají přímou účinnost.

Jenže mají implementační lhůtu a ta u této směrnice uplynula ještě před zahájením zpracovávání osobních údajů v Praze. To znamená, že směrnice už měla v tu chvíli přímou účinnost a oni se tím již museli řídit v době spuštění systému, ačkoli to naši legislativci nestihli včas zpracovat.

V čem je posouzení vlivu na ochranu osobních údajů důležité?

Popisuje totiž fungování celého toho systému. Hodnotí jeho bezpečnost, rizika z něj vyplývající pro ochranu osobních údajů a zajišťuje určité kontrolní mechanismy. Cílem je dát lidem nějakou záruku ochrany soukromí a toho, že ten systém nebude zneužit. Jde o preventivní opatření.

Ve vaší práci je uvedeno, že 84% Čechů nesouhlasí se sledováním. Jak hodnotíte veřejnou debatu o zavádění podobných systémů?

Jde o téma, které se příliš neřeší, protože je mnoho jiných společenských otázek, které jsou považovány za důležitější a toto téma pak zapadá. Připadá nám, že to není aktuální, jenže s technologickým pokrokem a stále větším využíváním digitálních technologií to může do budoucna být velký zásah do našeho soukromí a také velký problém. Může to naprosto zásadním způsobem ovlivnit naše životy, což současná debata moc nereflektuje.

Na druhou stranu se toto téma řeší poměrně výrazně v kontextu současné Číny, kde funguje systém sociálního kreditu, který je přímo spjatý s kamerami na rozpoznávání obličejů. Naznačujete, že snad míříme čínským směrem?

Podle mě není možné zabránit tomu, aby se tyto technologie tady využívaly, a věřím, že to bude mít velký dopad na životy lidí. Ale nemyslím si, že v Evropě někdy dojdeme do stavu, který mají v Číně. Žijí jiným způsobem, je tam jiný politický systém a stejně tak to bylo i jiným způsobem zavedeno. Jde tam o veřejnou věc a tamní společnost to často přijímá, protože na základě toho má přístup k veřejným službám a pokud lidé dodržují pravidla, jsou za to odměňováni. Pro nás, a troufám si říct, že v rámci celé Evropské unie, je tento přístup nepřijatelný, a proto na to evropská legislativa reaguje. Jsme podle mě obecně opatrnější a skeptičtější v tom nechat rozhodovat o právech člověka jen na základě algoritmů a umělé inteligence. U nás hraje stále důležitou roli rozhodnutí konkrétního člověka.

A jakou podobu by zmiňovaný systém mohl mít u nás?

Ten zásah do soukromí zde může mít naprosto jinou podobu. Zavedení těchto technologií bude skrytější, než je tomu v Číně. Myslím si, že budeme umělou inteligencí a kamerami třídění do různých kategorií, kterým bude věnovaná odlišná pozornost bezpečnostních složek státu a budou kontrolováni rozdílným způsobem. Někomu, koho umělá inteligence vyhodnotí jako problémového, a spadne do nějaké „rizikové“ kategorie, bude věnován vyšší stupeň kontroly. To může mít různé podoby. Oproti Číně bude tato kontrola probíhat bez vědomí dotyčných. Nikdo vlastně nebude vědět, jaký je v tomto ohledu jeho status.

Jak velký problém podle vás představuje fakt, že biometrické kamery jsou závislé na umělé inteligenci?

Myslím, že velký. Není to jen algoritmus, který někdo vytvořil, ale algoritmus, který následně zdokonaluje sám sebe a zlepšuje se. Takže v případě tváří je vyhodnocuje a učí se rozpoznávat emoce nebo dokonce to, co si člověk myslí a cítí v různých situacích. Na základě svých předchozích zkušeností vytváří umělá inteligence nová rozhodnutí. Pokud bychom vytvořili algoritmus, který nějakým způsobem rozhoduje a v čase se nemění, tak ho známe a máme ho pod kontrolou, ale ve chvíli, kdy ho necháme se samovolně zdokonalovat na základě zkušeností, které získal, tak si žije vlastním životem. Nevíme, jakým dalším způsobem a na základě jakých informací bude v budoucnu dále ty lidi vyhodnocovat.

Ve Spojených státech již došlo na základě chyby biometrických kamer k dost drsnému přístupu k člověku, který byl podezřelý z krádeže hodinek. Místní policie kvůli tomu zadržela Afroameričana, nakonec se však ukázalo, že šlo o chybu a ve skutečnosti to vůbec nebyl on. Počítač se prostě spletl. Ale ten člověk už zažil nějaké nevybíravé chování, se kterým může být spjatá psychická újma nebo poškození reputace, důstojnosti. O mnoha takových problémech jsme se třeba jen nemuseli dozvědět, protože policie se tím chlubit nebude a málokdo bude mít ochotu o tom vykládat do médií. Avšak jak vidíme, může se to stát.