Kdybyste měla popsat dnešní děti jen pár slovy, jaká by byla?
Jako první mě napadají zmatek a prázdnota. Otvírá se spousta možností a výzev, na druhou stranu ale chybí mantinely. Svobody je tolik, že si s ní někdy nevědí rady ani dospělí. A v téhle chaotické bezhraničnosti vychováváme děti. Prázdnota pak pramení z rychlého tempa, ve kterém nás okolnosti nutí fungovat. Zběsilé tempo s sebou nese povrchnost a právě ta se může měnit na prázdnotu. Potkávám se s dětmi, které žijí ze dne na den bez jakéhokoli životního plánu. Odpoledne tráví se sluchátky na uších a pohledem do stropu. Jako druhý extrém pak potkávám děti rodičů, kteří „smysluplnému“ využití volného času svých potomků podřizují vše. Denně kroužky různého zaměření, víkendy s plnohodnotným programem. Žádný čas pro vymýšlení blbinek a zevlování. Když si dovolím citovat Xindla X, „v jejich plném životě pak už není k hnutí“. Jako zlatý bezpečný střed vnímám děti, které se dokážou zacílit a intenzivně věnovat jednomu koníčku.
Přijdou vám děti osamělé? Ven dnes už skoro nechodí…
Někdy mám pocit, jako kdyby ven utíkaly už jen děti z rodin s problematickým zázemím. Nechtějí trávit čas s rodičem alkoholikem, novým partnerem matky, pěti dalšími sourozenci. Venku hledají klid či partu. Osamělost není jen u dětí. Online jsme v kontaktu s přáteli téměř neustále, na osobní kontakt ale čas mnohdy nezbývá. Kamarádka personalistka se jednou zmínila, jak jsou při přijímacích pohovorech absolventi zaskočení, když je z komunikačních dovedností v cizím jazyce chtějí zkoušet ústně, nikoli písemně. Děti i my někdy žijeme v iluzi, že kontakty máme. Když je ale člověku opravdu zle, dojde mu, že ho Messenger neobejme ani mu nepodá kapesník.
Byla i v minulosti taková propast mezi dětstvím rodičů a potomků?
Moji prarodiče zažili válku, měli hlad a strach o život. Rodiče dospívali v době, kdy byli pod krkem držení komunistickým režimem, já jako teenager prožívala sametovou revoluci a po letech, kdy bylo potřeba držet pusu a krok, bylo potřeba mít lokty, být originální a prosadit se. Každá generace vychovává své děti za jiných podmínek, než generace předchozí. Vždy se najdou okolnosti, které mohou hloubit propast. Aktuálně ji vytváří extrémní rozvoj informačních technologií, „on-line život“ a relativně velký blahobyt, ve kterém žijeme. Děti nejsou špatné, ale nabídka toho, jak trávit volný čas a kam směřovat, je úplně jiná než před dvaceti lety. Dnešní děti prostě jen vyrůstají v jiných kulisách než my. A pokud nechceme zůstat každý na jiné straně propasti, tyhle nové kulisy prostě musíme přijmout.
Budou z nich jiní dospělí, než jsme my?
V něčem ano. Myslím si, že budou sebevědomější a průbojnější než my. Ale v něčem bude člověk vždycky stejný – potřebujeme, aby nás měl někdo rád a zároveň chceme lásku dávat. Potřebujeme prostor k seberealizaci a ocenění za svou práci. Myslím si, že tohle se nikdy nezmění.
Jako psycholožka pracujete už 21 let. Řešily se dříve s dětmi jiné problémy? A které zůstaly?
Výukové a školní záležitosti jsou stejné. Obecně rodičům pořád záleží na tom, aby děti měly dobré známky. Stále se řeší vztahy ve třídách, holčičí pletichaření, klučičí bitky, šikana. Za dobu praxe vnímám střídající se vlny populárních diagnóz a potíží. Dlouhou dobu bývala „hitem“ diagnóza ADHD, porucha pozornosti s hyperaktivitou. Následoval autismus, sebepoškozování, teď gender queer. Řada odborníků se shoduje, že když žijeme v relativním blahobytu – máme dostatek jídla a nejsme ohrožení na zdraví a životě – můžeme mít tendence začít vnímat problémy tam, kde reálně nejsou. Současnost bohužel právě tomuto nahrává. K tomu přehlcenost informacemi. Obecně – pokud si matka introvertního dítěte se specifickými zálibami přečte dva tři populární články o autismu, může v ní začít hlodat podezření, zda právě její dítě není autista.
Mám dvě univerzální výchovné rady, za nimiž si stoprocentně stojím. První je vzít děti a vypadnout ven na čerstvý vzduch, do lesa. A ta druhá – mazlit se a pusinkovat. To je základ, aby z nich vyrostli slušní lidé. Aby si uměli vyčistit hlavu, když budou přetažení. A aby měli v nás rodičích oporu, věděli, že když se celý svět rozsype, přijdou domů a tam je někdo, na koho se mohou spolehnout, kdo je má stoprocentně rád. Někdo, kdo je obejme, když jim bude zle. Další podmínkou dobré výchovy je důsledný, ale partnerský přátelský přístup.
Ukázat, že jsme na stejné úrovni?
Že mám stejnou lidskou hodnotu já i dítě. Ale samozřejmě jiné povinnosti, jinou míru zodpovědnosti.
A za všech okolností by děti měly cítit, že je máme rádi bez jakýchkoli podmínek. Není to o slovech, ale o úsměvu, pohlazení, podpoře. Ať se děje, co se děje, jsem tu pro tebe.
školní psycholožka Eva Kneblová
COOLna 
Napsat komentář