COOLna

V Prasklinách se postavy ocitají ve světě, s nímž už prakticky nelze nic dělat, kritický bod možné záchrany byl dávno překročem a jediné, co nás čeká, je pozorování zániku. Či spíše pociťování zániku. Postavy odlišené křestními jmény, případně profesní příslušností (Ředitelka, Manažer, Kazatel) jsou tak trochu bez vlastností a čtenářsky mohou snadno splývat, protože autorka důsledně ignoruje předpoklad, že co postava, to psychologická drobnokresba nebo aspoň skica. Tady to funguje jinak: každá z postav je nositelem strachu, deprese, vyčerpání, neurózy. V emocích jsme si tu rovni, žádné zvláštní individuálnosti nejsou už potřeba. Tomu odpovídá řada jakoby nemotivovaných suicidálních pokusů, nehod, úmrtí, marných snah o sblížení, nočních můr, předstírání normálnosti v práci, polykání psychofarmak – ale také péče o blízké, jakási ospalá melancholie a něha, která předchází apokalypse, jež už svítí a hřeje zpoza obzoru. Na ničem proto už moc nezáleží, není kam se hnát, o co usilovat – lidské závody v produktivitě končí.