COOLna

….dědictví času a kultury…


Praskliny Kláry Vlasákové

V Prasklinách se postavy ocitají ve světě, s nímž už prakticky nelze nic dělat, kritický bod možné záchrany byl dávno překročem a jediné, co nás čeká, je pozorování zániku. Či spíše pociťování zániku. Postavy odlišené křestními jmény, případně profesní příslušností (Ředitelka, Manažer, Kazatel) jsou tak trochu bez vlastností a čtenářsky mohou snadno splývat, protože autorka důsledně ignoruje předpoklad, že co postava, to psychologická drobnokresba nebo aspoň skica. Tady to funguje jinak: každá z postav je nositelem strachu, deprese, vyčerpání, neurózy. V emocích jsme si tu rovni, žádné zvláštní individuálnosti nejsou už potřeba. Tomu odpovídá řada jakoby nemotivovaných suicidálních pokusů, nehod, úmrtí, marných snah o sblížení, nočních můr, předstírání normálnosti v práci, polykání psychofarmak – ale také péče o blízké, jakási ospalá melancholie a něha, která předchází apokalypse, jež už svítí a hřeje zpoza obzoru. Na ničem proto už moc nezáleží, není kam se hnát, o co usilovat – lidské závody v produktivitě končí.

Praskliny jsou svou neurčitostí v rovině interakce postav, narativním minimalismem a blíže neurčeným časoprostorem blízké budoucnosti konceptuální text. To, co by v jiné konstelaci působilo jako dílčí nedostatek (ona vnějšková plochost), se tu vzájemně umocňuje v experimentu tematizujícím neurčitost deprese, fyzického diskomfortu a strachu. Románový svět pak o to intenzivněji recipujeme skrze bolavá nitra postav, někdy obtížnou uchopitelnost jejich pocitů a nepříjemných psychosomatických projevů. Tomu odpovídá metaforika založená na ztrátě fyzické či fyzikální celistvosti světa i lidského těla: „Štefan se usmívá pořád nepřirozeněji, až skoro hrozí, že se mu úsměv rozjede přes celý obličej, jako by ho někdo přeřízl, a hlava se mu rozpadne na dvě části.“ Jindy se zase rozpadá vědomí času – takto podle Vlasákové například vyprchávají vzpomínky: „Ze začátku to stačí, jenže časem se z toho stává jen mechanická záležitost, souslednost několika bodů, z nichž se nezadržitelně vytrácí obsah.“
Vyprávění je intenzivně niterné, a proto často abstraktní, hutné. Fikční svět je takový, jak mu rozumíme, a když mu přestáváme rozumět, rozpadá se v podivný horor, úzkostnou noční můru, kde není čeho se chytit. Skrze všechnu tu únavu, pocení, mžitky, závratě, kdy i výlet do lesa se mění ve fyzické peklo, prosakuje z vnějšku svět mířící k apokalypse: neustále stoupající teploty, sucha, požáry, robotizace a lidé, které systém už nepotřebuje. Je to svět rozpraskaný, rozlámaný na střepiny, explodovaný do děsivých fragmentů – a někdy jen děsivě neurčitých fragmentů. Nutno říct, že nejen celkové vzdorování textu jednoduché dějové kauzalitě (a permanentní čtenářská nejistota), ale i autorčin smysl pro morbiditu vytvářejí působivý horor – kde niterně existenciální přerostlo ve společenské.
Praskliny nabízejí jiný druh čtenářského zážitku, takový, který lze sotva nazvat relaxací – Klára Vlasáková zariskovala, výsledek je ale přesvědčivý a v opatrné české literatuře navíc ojedinělý: nejen svým konceptualismem, ale i tím, že se autorka neupíná k selskému rozumu, ale všechny emoce se nechají pěkně vyhrnout ven. Navíc to nejsou emoce zdeptaného individua, ale celé společnosti, která se ocitla v úzkých.
Eva Klíčová


krematorium