Lidé mají hodně společného s květinami.
I jeden ke druhému přistupujeme jako ke květině.
Teď nemluvím o lidech, kteří po druhých šlapou. Ti květiny nemilují.
Mluvím o lidech, kteří říkají, jak květiny milují. I to slovo „Miluji!“ má ale dvojí význam.
Někdo miluje květiny natolik, že je trhá, uzavírá doma, pomalu zabíjí.
Skutečně milovat květiny ale přece znamená zalévat je, těšit se z toho, jak prospívají, kvetou, neuvadají.
O lidi, tak jako o květiny, je potřeba se starat. Když si tohle neuvědomujeme, o člověka i květinu přicházíme. Navždy. Nejde to vrátit. Mrtvou květinu totiž už nemá smysl zalévat.
Ti druzí stojí často na opačné straně. Jsou to ti, kteří si hodnotu milující osoby uvědomí až pozdě – až poté, co ji ztratí. Pak ji chtějí zpátky. Ano, jsou to ti, kteří si hodnotu toho, co mají, neuvědomí, dokud o to nepřijdou. Pak vyčítají té dříve milující osobě, že už o návrat do vztahu znovu nestojí.
„Promiň. Už nebudu zalévat ,mrtvou květinu‘,“ vpálila mu do obličeje a definitivně odešla.
Cítil se strašně. Jak přibýval čas, uvědomoval si chybu – že si až pozdě uvědomil její hodnotu. Děsné bylo, že už ji nemohl vrátit, změnit, napravit. Bohužel, měl k tomu dost příležitostí dřív. A všechny propásl.
Petr Casanova
COOLna 
Napsat komentář