V práci je tak krásně – rozněžnila se nedávno kolegyně, která si pro cosi zašla do prázdné redakce a poslala nám odtamtud přes Facebook fotografii našich opuštěných stolů se spícími počítači.
Není sama, kdo mluví o svém pracovišti jako o báječném místě, kde se neperou děti, není třeba s nimi řešit slovní úlohy z matematiky a nikdo se neptá, proč už nejsou v ledničce ty kyselé okurky.
Ovšem myslela jsem, že stesk po pracovišti pociťujeme hlavně my, kdo jsme před tím, než se spustila práce z domova, docházeli do vytápěných prostor s jídelnou v přízemí, kde bylo možné předvést, co nového si člověk koupil na sebe, a sem tam zavtipkovat nebo si i pár minut s někým prostě popovídat.
Jenže teď jsem viděla v televizi horníka ze zavíraného dolu, který právě vyfáral naposledy. Když se ho reportérka ptala, jak se cítí, nestěžoval si na to, že by snad od teď neuživil rodinu, nýbrž na to, že už nebude moci tam dolů. „Já se na každou směnu přímo těšil,“ prozradil překvapivě.
Tedy překvapivě pro mne, která od dětství slýchala, že pracovat v dolech je hrdinství. Nepřipadalo mi to nadnesené, protože jsem ty upocené chlapy s černými tvářemi v nevlídném podzemí vídala napřed ve filmových týdenících a později na televizních obrazovkách docela často.
Horník byl prostě hrdina mého mládí. Nebyl úplně jediný. Hrdinkami socialistické práce byly jmenovány taky přadleny nebo dojičky a posléze i mnozí další, takže časem vznikl dojem, že hrdinou je skoro každý, kdo chodí do práce.
Popravdě to neplatilo jenom ve veřejném prostoru. I u nás doma se mělo za hotovou věc, že pracovat rovná se chodit do práce. Maminka vařila, pekla, stála fronty, prala, drhla, žehlila, zašívala, myla okna, ano i klepala koberce, ale když jsme šli o dovolené do restaurace, dávala si vždycky nejlevnější jídlo, protože se domnívala, že jako nepracující by se měla držet zpátky.
Tatínek, který odcházel každé ráno do konstrukční kanceláře, jí to, pokud vím, nijak zvlášť nevymlouval. Svůj pohled na ženinu pracovitost výrazněji změnil, až když se dala taky zaměstnat. Neměla to zpočátku jednoduché (kvalifikaci potřebuje jen ta, která se nedokáže vdát), ale brzy si začala libovat. Poznala, že je vlastně fajn vypadnout z domu, získávat nové zkušenosti a nové známé a ještě vydělávat.
Otázka je, kde zůstává hrdinství, když se lidi do práce vlastně těší a možná se zaměstnání brzy stane dokonce privilegiem. Jistě, teď ještě můžeme obdivovat zdravotníky, ale to bude nejspíš dočasné. Co potom? Kde se vezmou noví hrdinové dneška?
Svého času bych byla tipovala, že tu roli můžou zastat úspěšní podnikatelé, ale znelíbili se. Ztraceno ovšem není nic. Jak tak sleduji média, post ikonických horníků už mají na dosah samoživitelky.
Radka Kvačková
COOLna 
Napsat komentář