Někteří staří lidé jsou až neuvěřitelně vitální a dočkají se extrémního věku. Vědci tvrdí, že za to asi z 30 % mohou vrozené dispozice, ale zbytek záleží na životním stylu. Klíč k dlouhověkosti tedy máme přímo před očima. Stačí zdravěji jíst, sportovat, nekouřit… Podle statistik to prodlužuje život minimálně o pět let. Jen to prostě není natolik senzační, abyste se o tom běžně dočetli. Zvířata – na rozdíl od lidí – nestárnou. Nemají na to čas. Jakmile kvůli vyššímu věku ztratí mrštnost, sílu a ostražitost, uloví a sežere je nějaký predátor. Stáří je zkrátka lidská výsada. Je to dobře, nebo špatně?
„Když se starej člověk probudí a nic ho nebolí, tak už je mrtvej,“ říkávala s úsměvem moje babička. Dožila se 92 let.
Zásadní otázka zní: „Bylo by o co stát?“ Nejde přece o to, jak dlouho budeme na světě, ale jak si to užijeme. Představte si, že jste připojeni na podpůrných přístrojích, cpou do vás desítky léků a kvůli demenci nepoznáte své blízké. „Být stále mlád, to bych si přál,“ zpíval Karel Gott. „Vzepřít se jednou provždy kalendáři, jen mládí, nikdy stáří…“ Představme si, že by vysoký věk šel opravdu léčit jako třeba rýma, zánět slepého střeva nebo podebraný palec. Spolkli byste pilulku, která by vám prodloužila život dejme tomu o 10 let.
Co by se stalo? Především by zkrachoval důchodový systém. Už dnes má namále. Finančně totiž připomíná hazardní hru zvanou Letadlo. Jak česká populace stárne, je v ní stále méně lidí v produktivním věku, kteří na důchodce pracují. Zatímco dnes je v důchodové kategorii nad 65 let 19 % obyvatel, v roce 2050 to bude už každý třetí Čech. Je to krutá pravda: kdyby staří lidé přestali umírat, pro hospodářství by to byla katastrofa. S koncem stárnutí by navíc dřív narození přestali uvolňovat místo dalším generacím. Planeta by se začala přelidňovat daleko rychlejším tempem než dosud. Ekologická krize, vyčerpání surovin, globální oteplování, to všechno by elixír proti stáří roztočil do ještě šílenějších obrátek.
„A co kdyby elixír mládí zdražil tak, že by si ho mohli dovolit jen bohatí?“ napadne vás možná. To by narazilo na levicovou představu, že nekonečná mladost je základní lidské právo. Byla by z toho další světová revoluce. Stáří je každopádně už dnes nespravedlivé k oběma pohlavním, ale ke každému jinak. Muže zabíjí dřív než ženy. Zatímco průměrná Češka se dnes dožije 81,9 roku, průměrný Čech jen 76,1 roku – skoro o 6 let méně.
Kdy začínáme být staří, to je velmi relativní. Jde jen o to, s kým se srovnáváte. Hezky to ilustruje slavný citát Johna Lennona „Nevěř nikomu, komu je přes třicet“. Hvězdnému hudebníkovi by dnes bylo 79. Nevěřil by tedy sám sobě?
Donedávna měli starší lidé velké problémy na pracovním trhu. Zaměstnavatelé vyznávali nesmyslný kult dynamických mladíků a mladic schopných vysokého výkonu a pracovního nasazení „až do roztrhání těla“. Komu bylo přes 50, práci hledal těžko. Takové diskriminaci věkem se říká ageismus po vzoru rasismu nebo sexismu. V posledních letech si však firemní personalisté začínají uvědomovat, že starší pracovníci mají zase jiné výhody. Kromě zkušeností a fortelu je to i vyšší schopnost týmové spolupráce, vyrovnanost a loajalita k zaměstnavateli.
Horší jsou degenerativní nemoci stáří, hlavně parkinson a alzheimer. „Zůstaly mi už jen dvě milenky – Líza a Róza,“ řekl mi před časem trpným hlasem jakýsi starý muž, se kterým jsem seděl u hospodského stolu. „Paralýza a skleróza.“ A pak je tu rakovina, postihující převážně staré lidi. Právě proto nebyla v minulosti tak častá jako dnes, kdy její výskyt souvisí s prodlužováním věku. Osmdesátiletý člověk má podle vědců asi čtyřicetkrát větší riziko, že onemocní zhoubným bujením. Kdybychom žili do 120 let, pravděpodobně bychom na rakovinu zemřeli všichni.
Nalezení léku proti stáří nás fascinuje. Je však opravdu o co stát?
„Ne,“ oponuje Karel Čapek v divadelní hře Věc Makropulos (1922). Její hrdinka Elina, dcera alchymisty z doby císaře Rudolfa II., se v moderním světě objeví díky receptu na elixír nesmrtelnosti. Přes tři století stará žena ale není šťastná. Příliš dlouhý život ji nudí a připadá jí horší než smrt. Což nás svádí trochu si zafilozofovat: teprve stáří a smrt dávají lidskému životu smysl. Kdybychom žili věčně, všechno bychom mohli odkládat a o nic bychom nemuseli usilovat. Měli bychom totiž nepočítaně šancí a na všechno by bylo pořád dost času.
Když ale tušíte, že písek ve vašich pomyslných přesýpacích hodinách není nekonečný, snažíte se své dny využít na maximum. Nebo je prostě proflákáte a zestárnete v hospodě a u televize. Každý má svobodu naložit se svým časem, jak se mu zachce. A to je fér.
Ivan Brezina
COOLna 
Napsat komentář