COOLna

Hrůzy 2. světové války způsobily, že světový řád byl po roce 1945 nastaven tak, aby vyhovoval lidem, ne elitám (i když my dnes víme, že na východě se to krapet zvrtlo). V roce 1947 byla proto založena Montpelerinská společnost s cílem neregulovaný kapitalismus, á la před Velkou hospodářskou krizí, obnovit. Zakladateli spolku byli Rakušan Friedrich von Hayek a Američan Milton Friedman. Toto uskupení fanoušků laissez faire, tj. té nejextrémnější formy kapitalismu, pak začali pilně pracovat na návratu před rok 1929. Bod zlomu nastal na pozadí ropné krize v roce 1973. Pinochetovi se s podporou CIA podařilo, v září tohoto roku, svrhnout tehdejší chilskou demokraticky zvolenou vládu. Milton Friedman se stal ekonomickým poradcem Pinocheta a Chile následně laboratoří toho, čemu se později začalo říkat neoliberalismus. V 80. letech se k moci dostali Reagan (USA) a Thatcherová (UK), kteří se stali globálními PR agenty této ideologie. Základními systémovými prvky rozšíření neoliberalismu se stala politika ekonomické globalizace s klíčovými institucemi a smlouvami (MMF, Světová banka, WTO, smlouvy o „volném obchodu“).

Základním cílem neoliberalismu je zprivatizovat, tj. zkomerčnit vše veřejné. Základní vírou je, že stát by neměl překážet „trhu“, tj. velkému byznysu a miliardářům. Zprivatizovat by se mělo – podle této ideologie vše: příroda, školství, zdravotnictví, armáda, vězeňství, doprava, sociální péče,… V tomto systému by se měl každý postarat sám o sebe, vše má být za peníze. Kdo má peněz víc, je víc. Kdo má míň, je míň. K důsledkům neoliberalismu pak patří nárůst individualismu, osamělosti, nedůvěry a soupeření – a to jak mezi jednotlivci, tak i mezi většími celky, tj. i státy. Á poropos: Jak vyřešíte válku a další problémy dnešního světa bez důvěry?

Když studujete historii neoliberalimu, vidíte, že se rozšířil především mocí peněz, provázaností velkého byznysu a politiky s využitím nejmodernějších technik vytváření souhlasu, tj. propagandy/PR. Velkým darem jeho globální expanzi byl kolaps komunismu v roce 1989. My v Česku jsme zažili přechod na neoliberalismus v devadesátkách pod taktovkou Václava Klause, fanatického obdivovatele M. Tchatcherové (i chilského „ekonomického zázraku“). Proměna veksláků, komunistických aparátčiků a jejich přátel na multimiliardáře, epidemické rozkrádání společného majetku, masívní nástup korporací, příchod balkánských a ruských mafií, výpalné, orlické a jiné vraždy byly jen mikro-odvárkem toho, co se v devadesátkách dělo v Rusku.

Hluboká traumata 20. století (stalinimimus, 2. světová válka, gulagy, Afgánistán…) společně s absolutním rozvratem hospodářství (sovětskou ekonomiku si rozebraly západní korporace a místní aparatčici) a společnosti způsobily chaos, jaký jsme na našem území nezažili ani v tom nejdivočejším snu, včetně tanků v ulicích Moskvy a ostřelování parlamentu.
Z toho chaosu ale nakonec vzešel mesiáš: pilný úředník KGB Vladimír Vladimírovič Putin.

Jedním z projevů žluto-oranžové fáze vývoje (viz „Evoluce Homo Sapiens“ výše) je militantní politika, expanzivnost, snaha o podrobení si dalších, známá pod termínem „imperialismus“. Co se týče států, imperialismus ve 20.století praktikovaly především USA, Rusko, evropské a asijské koloniální velmoci, regionálně pak i některé další státy (imperialismus patří logicky do DNA i všech „veřejně obchodovatelných“ nadnárodních korporací). Seznam invazí, okupací skrytých pučů, občanských válek ze strany USA, Velké Británie, Francie, Ruska je impozantní a vskutku strašidelný. 2. polovina 20.století, co se týče aktivit bývalých koloniálních velmocí v tzv. zemích globálního jihu, je kus historie, která nám zůstává skryta. Excelentní analýzu těch západních najdete např. v knize Divide z pera Jasona Hickela.
V USA a v Rusku jsou ideje imperialismu (sfér vlivu) nadále stěžejním principem jejich zahraniční politiky. Tak jako by USA nikdy nedovolily rozšíření Varšavského paktu na západní polokouli (viz např. Karibská krize), Putinovou noční můrou jsou zase podle všeho západní struktury (NATO i EU) na hranici s Ruskem.

Jedním z klíčů k pochopení ruské invaze na Ukrajinu je slib, který dostal Gorbačov od Bushe staršího, že NATO se nikdy nerozšíří za hranice Německa (a už vůbec ne k hranicím Ruska). Rozšiřování sféry NATO považovalo Rusko vždy za zásadní nebezpečí a jeho představitelé mnoho let opakovali, že pokud by se mělo NATO rozšířit na Ukrajinu nebo do Gruzie, nebudou to tolerovat

Za relevantní k pochopení této mentality považuji rusko-finskou válku a následný fenomén finlandizace. Co se týče Ukrajiny – jak upozorňuje Yuval Harari ve své stati pro The Guardian – pro Vladimíra Putina nebyla Ukrajina nikdy samostatný stát a Ukrajinci nejsou podle něho národ. Jsou to – podle něho – Rusové toužící po (nad)vládě Moskvy.

Rusko je bohatá země, ale velká část lidí je relativně chudá. To není překvapivé – v neoliberalních státech najdete 20-60% populace v chudobě (v zemích globálního jihu i víc), neboť bohatství zůstává nejbohatším. V Česku vlastní patnáct nejbohatších tolik, kolik polovina ostatních.

Při cestě vlakem do Vladivostoku a zpět (20 tisíc km) v roce 2019 jsme cestou vystupovali v každém větším městě a já byl upřímně překvapený z toho, jak moc jsou budovaná k životu (parky, promenády, místní infrastruktura, trhy, dětská hřiště, veřejná koupaliště, sportoviště,… vše dostupné – tj. za lidové ceny nebo zdarma). Vlak jel velkou část cesty okolo 160 km/h a během těch 20 tisíc km neměl ani minutu zpoždění a jízdenky tam stojí pár rublů. I infrastruktura nádraží byla špičková (nenákladné sprchy, úschovny, restaurace, krámky, nocležny, informace,…). Porovnejte si to se stavem veřejné dopravy v naší zemi nebo ještě lépe s USA. Obojí je odstrašující kontrast. Místa, která byla v Rusku počátkem 90. let v rozpadu, najednou vzkvétala. Alkoholismus, který Rusko po desetiletí decimoval, byl (z veřejného prostoru) pryč.

Ke kultu Vladimíra Vladimíroviče je třeba připomenout i fakt, že všichni jeho vážnější političtí oponenti (a novináři) skončili buď za mřížemi, byli zastřeleni nebo otráveni. Nemít pohled i ne-ruských médií, asi bych ho taky žral.

V 90. letech bylo Rusko na kolenou. U moci mafie, oligarchové rozkrádali, co mohli, alkohol snížil u mužů naději na dožití o bezmála deset let, ve světě se mělo za to, že kapitalismus porazil komunismus, a že tím skončily dějiny, neboť lepší systém neexistuje. Ruské sebevědomí bylo u dna.
To se začalo měnit za Putina. Klíčovou injekcí pro ruskému sebevědomí byla rostoucí závislost okolního světa na fosilních palivech. Na souvislost mezi závislostí na ropě a mocí diktátorů mě před lety upozornil Benjamin Barber. Většina ropy se těží v diktátorských režimech. Jejich nakupováním tyto režimy financujeme a tím i jejich války. V době, kdy píšu tyto řádky vydal západ řadu sankcí. Tu jedinou, které se v Kremlu skutečně bojí, ale udělat nemůže, neboť bez ruského plynu a ropy nedokáže Evropa (zatím) fungovat. Ropa a plyn činíí 60% ruského exportu. Denní příjem Ruska z prodeje těchto dvou komodit je 0,5 miliardy US dolarů. Čeká se na to, jak se k celému postaví Čína. Ale i ta je závislá na ruských surovinách.

Obrovským AHA ukrajinské války by mělo být to, jak snadné je šmahem sehnat miliardy na dodávku zbraní, zatímco na obnovitelnou energii peníze prý nejsou.

Čím více používáme ropu, zemní plyn a uhlí, tím více podporujeme diktátory a financujeme jejich války. Zároveň ale platí i to, že čím více používáme ropu (zemní plyn a uhlí), tím více zrychlujeme neobyvatelnost planety, čímž financujeme další budoucí války a vznik dalších uprchlických krizí. Mainstreamová média slouží zájmům elit, tj. ekonomickému růstu a posilování jejich dominance (viz tradiční/modernistická fáze vývoje) a my se tak o těchto souvislostech nedozvídáme.
Proto dnes není problém posílat miliardy na zbraně pro Ukrajinu zatímco peníze na odchod od ropy, plynu a uhlí nejsou.
Je opojné vidět plný Václavák, abychom podpořili Ukrajinu. Stávky za konec fosilní ekonomiky ale v Česku nepřitáhnou víc než pár stovek lidí.

Další velkou Putinovou lekcí je to, že nám ukazuje, jak dnes funguje internet, přesněji řečeno jeden jeho základní rys známý pod termínem šmírovací kapitalismus. Jako na talíři nám dnes servíruje to, na co tak skvěle upozorňoval Sacha Baron Cohen ve své oceňované přednášce a na co upozorňují experti, kteří o dnešním nastavení internetu hovoří jako o hlavní hrozbě pro demokracii. Vedle klimatické, atomové hrozby a nárůstu nerovností je šmírovací kapitalismus tou největší globální hrozbou.

Jde o to, že stále více lidí získává informace z internetu. Podstatou šmírovacím kapitalismu, který je základem byznys modelu dnešních internetových korporací (Alphabetu/Googlu, Meta/FB, Microsoftu, Apple, Amazonu,…) je prodat nám co nejvíce. Proto o nás internetové firmy sbírají a ukládají veškeré informace, zobrazují nám stále dokola to, na co nejpíše klikneme. Místo toho, aby nám zobrazovali relevatní informace, zobrazují nám vždy určitou míru dez-informací. U někoho je ta míra menší u jiného větší, podle našeho chování na netu. Asi jste zažili situaci, kdy někomu něco vykládáte a oni nemají ponětí, co to melete nebo naopak. Covid a ne/očkování, roušky/neroušky jsou možná nejčerstvější příklad tohoto fenoménu. Podstatu a projevy excelentně vysvětlují například v popularizačním dokumentu Social dilemma. Internetové korporace (nejvíc Alphabet a Meta) jsou tak spolu-zodpovědné (či přímo zodpovědné) za situaci, kdy někdo vykládá invazi, okupaci a válku a speciální operaci s cílem demilitarizovat a denacifikovat Ukrajinu (např. údajné biolaboratoře na Ukrajině). Tyto platformy fakta a lži nerozlišují. Klíčový je pro ně profit. A kde je válka, tam je pro určité korporace profitu hodně (minimálně po určitou dobu).

Všude tam, kde dojde k nějaké katastrofě (přírodní či člověkem zinscenované), je dobré vědět i o tzv. kalamitním kapitalismu. S termínem přišla kanadská novinářka Naomi Kleinová (z angl. Shock Capitalism) pro popis situací, kdy korporace vytěžují neštěstí pro zisk. Tato válka není a nebude výjimkou. Naopak. Vedle zmiňovaných internetových koroporací jsou to aktuálně ty největší fosilní (Chevron, Exxon, Shell, BP, Total), které pomohly zmodernizovat ruskou těžební infrastrukturu a mají či měly značné podíly v ruském těžebním průsmylu.

Logicky nejvíc se radují ve zbrojním průmyslu, pro které je válka tím, čím byl covid pro farmabyznys. À propos, přemýšleli jste, kdo financuje „dary“ vojenské techniky světových vlád Ukrajině? Za velkou část těch ruských platíme my prostřednictvím ropy a plynu (tj. kdykoli zajedeme autem k čerpací stanici, kdykoli kupujeme něco v jednorázovém plastovém obalu,.. atd). Ty ostatní se potom hradí zbrojnímu průmyslu z velké míry z veřejných rozpočtů, tj. z našich daní, případně naším narůstajícím dluhem.

V hierarchiích bohatších zemí najdete úplně na dně (kromě lidí bez domova) ekonomické migranty. Tyto dvě „třídy“ (bezdomovci a migranti) mají status tzv. denizenů, tj. lidí bez práv, která jsou tradičně přiřknutá občanům. Migranti jsou ale pro bohaté státy nenahraditelnou pracovní silou. Jsou využíváni tam, kde práci ještě nezastanou roboti – tj. pro nebezpečnou, nezdravou, těžkou, často nesmyslnou, špatně placenou práci v nejistých podmínkách. V USA jsou to Mexičani, v zemích Perského zálivu Bangladéšani, Srí Lančani, v Singapuru Pakistánci, Indové, v Izraeli Palestinci, u nás Ukrajinci. Mám obavu, že toto je jedna z věcí, kterou si málokdo přizná, ale do 24.2. byli Ukrajinci pro většinu našinců do velké míry právě těmito roboty používanými na tu nejhorší práci. Věty: „Na tohle najdi nějaký Ukrajince.“; „Tohle by nedělali ani Ukrajinci“, případě termín „Úkáčka“,… patřily k běžnému slovníku mnoha Čechů.

Mimochodem, připravme se na „zlatou éru“ zneužívání migrantů (válečných uprchlíků) pracovními agenturami, provozovateli ubytoven, různými firmami a podnikateli tak, jak na to na twitteru upozorňuje Josef Středula.

Tento problém je systémový. Můžeme lamentovat na soc. sítích, ale pokud nezměníme systém, migranti se budou ždímat, co budou mít sil. A ženy jsou mnohem ždímatelnější než muži.