COOLna

Co je základním předpokladem, aby se dva lidé k sobě hodili?
Z mého pohledu je to osobnost a také to, abychom měli podobné základní představy o partnerství. Na prvním místě je směřování vztahu jako takového. Pokud jeden chce děti a druhý ne, jeden žít v lese a druhý ve městě, nedává to smysl. Problém vyvstane, i když je jeden vědátor a druhý spíš jednoduchý. Oba by si měli být blízcí i sociálním prostředím, ze kterého vycházejí. A je fajn, když se potkávají také v nějakých volnočasových zájmech.

Když se chci seznámit a sepíšu si, co všechno od partnerství očekávám, nemohu čekat, že potkám protějšek s identicky stejným seznamem. Do jaké míry musíme být připraveni na kompromisy?
Jsou určitě nějaké překážky, na nichž je potřeba trvat. Například chci, či nechci děti. Nebo: „nedovedu si představit kuřáka“, „nechci bydlet ve městě“, „nesnesla bych pasivního člověka, který jen čte, protože já jsem aktivní člověk“, … Tenhle seznam, přes který nejede vlak, by však neměl být zas moc dlouhý.

Podle čeho dáváte páry dohromady? Pomáhá vám nějaká propracovaná exaktní metoda?
Orientujeme se podle typologie osobnosti. Lidé se dělí na extroverty a introverty a na lidi orientované na výkon a na vztahy s jinými lidmi. V každém z nás převažuje energie v některé z těchto čtyř polarit, což určuje náš charakter. Podle naší zkušenosti k sobě typicky dlouhodobě sedí lidé, kteří jsou v opačných polaritách. Introvertní muž orientovaný na výkon k sobě přitáhne ženu, která je společenštější, dynamičtější a má ráda lidi. Navzájem se obohacují a učí jeden od druhého. Když však nejsou schopni nebo ochotni nechat se obohacovat jinakostí druhého, jejich vztah danou povahovou vlastnost každého z nich naopak zvýrazňuje.

Jak lidé ovládají schopnost nechat se obohatit druhým a vnímat partnerovu jinakost jako dar?
Podle mých zkušeností je tahle dovednost párů naprosto minimální, což je obrovská škoda. Ve škole nás učí spoustu věcí, ale jaké typy osobností po světě běhají a jak dramaticky to vše ovlivňuje naše komunikační dovednosti, se nikde neučíme. Velmi bych hlasovala pro to, abychom se sociální gramotnost učili ve školách. Ušetřilo by to spoustu rozchodů, kdybychom uměli využívat charakteru a talentu druhého, věděli, co lépe jde mně a co naopak s lehkostí přenechat jemu. Mým úkolem je pomoct pochopit, že každý koukáme na svět skrze jiné brýle, máme jiné hodnoty, jiné motivace. A pokud uvažujeme jinak než partner, není to proto, abychom si kazili den a naštvali se, ale protože máme jinou optiku. Už když dvojice tohle pochopí, často se oběma nesmírně uleví a přestanou se na druhého vztekat. Základním nastavením do partnerství je snaha udělat druhému radost. Když tohle funguje, máme z poloviny vyhráno.

Do jaké míry v seznámení a partnerství hrají roli intuice a chemie?
Chemie je základní věc, bez ní se v partnerství neobejdete. Když vám druhý nevoní, tak to nejde. První dojem tedy necháváme hodně na intuici. Ale ve chvíli, kdy se zamilovanost přehoupne do lásky, přichází racionální vhled – pochopení hodnot toho druhého. Chemie je sice stále důležitá, ale daleko víc je to o tom, jak si vyhovujeme v každodennosti, jak si umíme navzájem život zpříjemnit. V tom spočívá hodnota partnerství. Jenomže my nejsme zvyklí o ně bojovat, protože máme pocit, že se vzápětí seznámíme s nějakou ještě krásnější a ještě dokonalejším.

Může díky psychologickým poznatkům a genetice opravdu vzniknout dlouhodobý stabilní pár? Nebo je Svatba na první pohled jen podívaná pro diváky?
Využití genetiky je určitě přínosné, to zaprvé. Zadruhé není až tak úplně podstatné, zda spolu nějací dva účastníci této show zůstanou či nikoli. Důležitější je to, co zůstane v divácích. I když výhrady k takovým pořadům jsou různé, podle mě prospívají k sebepoznání nás samých, protože i my diváci přemýšlíme o sobě a o partnerovi. Prostřednictvím nejrůznějších situací mezi aktéry upínají pozornost na vztahování se k našemu partnerovi.

Vaše seznamovací agentura se jmenuje Náhoda. Považujete seznámení se s tím pravým partnerem spíš za náhodu?
Jak se říká, štěstí přeje připraveným. Když víte, co máte ráda a co byste od partnerství chtěla, je fajn se kolem sebe rozhlédnout v prostředí nebo při činnosti, kterou byste s druhým ráda sdílela. Ať už při sportu či v knihovně, divadle. Ve chvíli, kdy jsem přítomna ve svém prostředí, už mám něco jako dva bodíky ke zlaté. Důležité je i to, jak se vy sama cítíte. Pokud nepříjemně, jste zoufalá a v depresi, je šance k seznámení daleko menší. Pokud se v takové kondici seznámíte, zákonitě přitáhnete stejně zraněného partnera, což není nic, co byste v životě chtěla. Do vašich šancí se promítne i to, zda chodíte po světě s rovnými rameny, zdviženou bradou a přímým pohledem, nebo jestli jste naopak schoulená.

Kde začít, když mám problém se seznámit? Tím, že se poznám sama a uvědomím si, co od partnera potřebuji?
A také, co můžu já nabídnout jemu a co od partnerství očekávám. Je třeba začít u sebe, u svého pohodového nastavení a otevření se světu. „Hele, já jsem tady a chci se seznámit. To je úplně ten nejlepší krok, který může takový člověk udělat. V té chvíli máte velkou šanci přitáhnout partnera, který bude toužit po tomtéž co vy.

Většina lidí se tedy seznamuje přes internet.
Určitě. Mladí už téměř výhradně tímto způsobem.

Proč tomu tak je? Ztrácíme schopnost najít si partnera v běžném offline kontaktu?
Ztrácíme obecně schopnost komunikovat v reálném světě, a to nejen při seznamování. Dnešní mladí nejsou zvyklí se spolu bavit tváří v tvář, naučili se všechno sdílet přes různá média. Tím pádem je pro ně osobní interakce náročná, složitá. Generace jejich rodičů ještě nějakými komunikačními schopnostmi vládla, ale v čase se ve společnosti tahle schopnost spíš snižuje než naopak.

Je to tím, že se nabízí spousta možností, jak komunikovat online?
Určitě. Když se podíváte v metru, tak má každý zabořený obličej v mobilu nebo něco poslouchá. Málokdo reaguje na okolí, málokdo ho vůbec vnímá.

Co můžeme udělat, abychom se seznamovali snáz?
Nejvíc, co můžete udělat, je, že budete vnímat okolí. Ať už v práci nebo cestou domů, když jdete nakoupit a podobně. Příležitostí k seznámení je spousta, ale nejsme na ně zvyklí reagovat. Žijeme ve své komunikační bublině – zaměřeni do mobilů – a nejsme připraveni z ní vystupovat. Přitom se můžeme prostě jen tak každodenně bavit tím, že vnímáme, co jiní nakupují, co čtou, mají na sobě. Možná i prohodíme pár slov. Nemusí jít zrovna o partnerské seznámení, ale jen o popovídání si třeba s neznámou babičkou o tom, co budu dneska vařit. Jde o posilování schopnosti komunikace na denní bázi.

Šedesátiletý člověk chce klid a vedle sebe někoho, kdo bude stabilní a naplní jeho představu života společnými zážitky. U starších stojí častěji v cestě jejich přesně najetá životní praxe. Mívají konkrétní představy, na nichž lpějí, srovnávají každého se svým ideálním životním partnerem. Těm je potřeba „otevřít hledí“. Mladí jsou flexibilnější, pracujeme eventuálně s jejich nesmělostí a nesebevědomím.

Kdo má větší šanci, že u vás najde partnera? Mladší, nebo starší?
Šance nesouvisejí s věkem, ale spíš s osobním vnitřním nastavením, s otevřeností a vztahem k životu. Když je člověk zkostnatělý a zapšklý, je šance na seznámení poměrně malá. Větší šanci má člověk optimistický, radostný a otevřený. Pokud takový je, bývá jedno, jestli je mu šedesát nebo pětadvacet.

majitelka seznamovací agentury Náhoda Veronika Vinterová