Na Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna chodilo v šedesátých letech do divadla Semafor především mladé publikum, které milovalo jejich humorné dialogy i báječné povídky. Předčítali je a diváci slzeli smíchy. Jedna z nich se jmenuje Jak jsem se stal učitelem. Vypůjčme si z ní pár vět, které ukazují vztah mnoha z nás ke školní docházce.
„Už od dětství jsem miloval školu a vše, co s ní souviselo. Karantény, uhelné prázdniny, nemoc učitele, 1. máj a jiné dny, kdy jsem mohl zevlovat po bulvárech. I o prázdninách obcházel jsem ji mlsně jako pes řeznický špalek a čekal, kdy spadne. Ale držela.“ Je to už víc než půlstoletí, co to Šimek s Grossmannem napsali. Že by se však v dalších letech situace výrazně měnila a žactvo toužilo vysedávat ve třídě? To by byla příliš smělá úvaha.
COOLna 
Napsat komentář