COOLna

Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně závažných poruch učení i chování,“ říká Marina Šimanová, speciální pedagožka z centra Pohodová rodina, jejíž ordinací prošly už stovky dětí.

V přirozeném vývoji je to podle Šimanové zařízeno tak, že mírná frustrace děti posouvá dopředu. Někteří rodiče je však neúměrně chrání. „Mozek těchto dětí si tak nevybuduje potřebné spoje (synapse) k učení. Což ale vůbec neznamená, že bychom neměli k dětem přistupovat pozitivně,“ říká speciální pedagožka.

Děti s poruchami učení potřebují hlavně laskavou důslednost a jejich rodiče odpovídající know-how. „Role rodiče je při nápravách opravdu nenahraditelná. To, že vám dítě někdo opraví, je mýtus,“ varuje odbornice.

Jak jako rodič poznám, že má moje dítě s učením potíže a potřebuje pomoc?
Rodiče často velmi brzy sami vycítí, že něco není v pořádku. Je těžké to zevšeobecnit, ale dítě může mít například už jako kojenec opožděný psychomotorický vývoj nebo vynechá některou vývojovou fázi, třeba lezení. Tyto děti také nechtějí od útlého věku dělat běžné činnosti, které jim nabízíme. Nechtějí s námi sedět u knížky, málo si hrají, případně jen jedním způsobem. Tak trochu si jedou po svém, a pokud rodič přijde s nabídkou něčeho nového či náročnějšího, často reagují agresí, vztekem či odmítáním. Některé děti jsou zase zvýšeně nejisté. To, jak moc se chce dítě učit, poznáte už na miminku podle toho, jak na vás reaguje a zajímá se o okolní svět.

Co děti, které prostě zajímá jen hudba či například vláčky?
I tyto „úzkoprofilové“ děti se v předškolním věku musejí rozvíjet všeobecně, jinak se ve škole budou trápit. Ať se zajímají, ale občas je od těch vláčků musíte zvednout a jít se podívat, že skutečně existují listnaté a jehličnaté stromy, a zároveň si protáhnout záda. Tím jim nijak neublížíte. Funkce, které využíváme k učení, máme v mozku všichni, a proto je musíme u dětí rozvíjet, aby je v učebním procesu mohly využít. Což rozhodně neznamená, že budeme všichni stejní. Všichni se nemohou naučit všechno, to už je zase záležitost genetiky. Důležité je, aby dítě nemělo strach zkoušet nové věci, nebálo se potýkat s jejich zvyšující se obtížností a nevzdávalo se, hned jak se napoprvé nepovedou.

Jak mu s učením můžeme pomoci?
U mnoha dětí i dospělých funguje pravidlo, že když vedle sebe máte sofistikovanější mozek, ten váš vypne a nechá to na tom druhém. Určitě každý zažil, že když jde po cizím městě s průvodcem, netrefil by zpátky, protože se o to, kudy jde, nemusí vůbec starat. Takže dětem, kterým pomáháte moc, se nevytvářejí spoje tak, jak by měly. Jsou pak nejisté, bojí se něco zkoušet a posouvají se velmi pomalu. Nesmíme jim vytyčit nereálný cíl, ale pokud jim opravdu chceme pomoci, vedeme je k tomu, aby to, co jim nejde, zkoušely znovu a znovu.

Radost a vnitřní uspokojení dětí z toho, že to nevzdaly, je to, co jim do budoucna zajistí sebevědomí a také odolnost, díky níž je každý problém hned nepoloží. Ne že se jim problémy vyhnou, protože tu máme již zmiňované genetické dispozice, ale budou menší. Pohodlí civilizace nás zkrátka dohnalo k tomu, že se děti přirozeně nerozvíjejí tak, jak byl mozek po tisíciletí zvyklý, protože ho okolní tvrdé životní podmínky k tomu nutily. Ani já bych se dnešního pohodlí nechtěla vzdát, ale je nezbytné se více zamýšlet, jak mozek motivovat, aby pracoval. Když nám nic nechybí, proč bychom se o něco snažili, že?

Jak je to tedy s těmi chybami?
Přístup k chybě je hodně individuální, roli hraje spousta proměnných. Co zasáhne jednoho, nemusí vůbec ovlivnit druhého. Nejdůležitější je, aby se dítě nevzdalo s tím, že mu něco nejde, že je hloupé, a proto raději nebude dělat nic. To je vlastně základ mojí práce. Špatně čteš, píšeš? Nevadí. Například psaní trénujeme do té doby, než dítě text samo po sobě nepřečte. Musí se naučit svůj problém překonat. I když máme každý v různých oblastech jiné osobní maximum, radost z pokroku máme všichni. Je jedno, jestli jsou nám tři roky a učíme se mluvit, nebo je nám šest a učíme se psát. Krůček za krůčkem postupujeme tak, aby dítě nakonec vše potřebné zvládlo samo.

Dřív děti musely pracovat, aby se vůbec najedly. Musíme je učit, že něco musí. Že si doma navzájem pomáháme.

Při práci se přirozeně učíte soustředění a dotahování věcí do konce. Samozřejmě adekvátně k věku a schopnostem. Pokud mi jedenáctiletý syn umyje pár kousků nádobí tak, že bych to po něm musela přemýt, klidně ho pošlu práci předělat, aby se naučil odvádět ji kvalitně. Doma i ve škole.

Marina Šimanová, speciální pedagožka z centra Pohodová rodina