COOLna

Výrazný podíl devizových rezerv ruské národní banky na ekonomice je dědictvím politiky ruského ministra financí Alexeje Kudrina, který byl ve funkci mezi lety 2000 a 2011. Kudrin cílil na snížení ceny rublu, aby učinil ruskou ekonomiku lukrativní pro globální trhy (něco podobného známe i v podobě intervencí České národní banky, která od roku 2013 snižovala hodnoty koruny vůči euru, aby podpořila český export). Výsledkem bylo, že ruská ekonomika snáze odolávala ekonomickým šokům během krize v roce 2008 a následným sankcím v roce 2014. Odvrácenou stranou této strategie je snížení domácí poptávky i domácích investic, což mělo po roce 2014 za následek pomalejší ekonomický růst. V důsledku tohoto zpomalení vzrostl (obzvlášť v období pandemie) ruský dluh domácností, což činí běžné obyvatele vůči dopadům sankcí výrazně zranitelnějšími.

V momentě, kdy bude ruská centrální banka od devizových rezerv odstřižena, nebude mít dostatečné prostředky nutné ke stabilizaci vlastní měny ani pojištění vkladů u komerčních bank. Člen Bidenovy administrativy komentoval možné dopady tohoto kroku takto: „Bez možnosti koupit rubl od západních finančních institucí ztratí Putinova centrální banka schopnost kompenzovat dopad našich sankcí. Rubl bude dále klesat, inflace prudce vzroste a centrální banka zůstane bez možnosti obrany.“

Navíc v případě úplné blokace nebude centrální banka disponovat zahraničními měnami, které by mohla poskytnout ruským komerčním bankám. Za normálních okolností by sice ruská ekonomika mohla získávat zahraniční měny ve formě plateb za export, nicméně díky ostatním sankcím, jako je odstřižení od SWIFT a dolarových plateb, nebude možné ztráty ani částečně pokrýt. Ruské firmy i jednotlivci tak nebudou mít dostatečné prostředky na platby za zahraniční zboží. A jak se budou mezi sebou předhánět, kdo odkoupí poslední zbytky dostupné hotovosti, dá se očekávat, že spustí inflační spirálu rublu. Ten se na zahraničních trzích už během pondělka 28. února propadl o třicet procent.

Zatímco v Rusku je údajně eurová a dolarová hotovost v hodnotě dvanácti miliard dolarů, jenom samotný ruský soukromý sektor má na kontech ruských bank více než pětinásobek. Tyto peníze v případě sankcí nebude možné ani vybrat, ani převést. Proto jsme byli už o víkendu 26. 2. – 27. 2. svědky masového vybírání zahraniční hotovosti z účtů. Podle dostupných zpráv ruská veřejnost vzala bankomaty útokem ve snaze vybrat své peníze v zahraničních měnách, nicméně valutové zásoby se tenčí a jediné, co zbývá, jsou rubly.

Jednou z možností, jak by Putin mohl ekonomiku před kolapsem zachránit, je obrátit se na Čínu.

Nicméně čínské banky se bojí sekundárních sankcí ze strany západních států, a tak raději samy omezují obchodní styky s Ruskem. Přestože se obchod mezi Pekingem a Moskvou v poslední dekádě nebývale utužil, hlavními odběrateli, na které se čínská ekonomika orientuje, nadále zůstávají západní Evropa a Spojené státy. Navíc se dá očekávat, že sankce navržené proti Lukašenkovu Bělorusku, tuto neochotu Putinovi pomáhat ještě posílí.

Vzhledem k rozsahu sankcí je téměř jisté, že ruská ekonomika bude mít značné problémy závazkům dostát.

Podle některých komentátorů hrozí, že tyto sankce budou příliš tvrdé a povedou pouze k eskalaci konfliktu na globální úroveň. Putin by se tak mohl snažit přenést centrum konfliktu na hřiště, kde se cítí jistěji. Zprávy o jeho rozkazu k „uvedení jaderných odstrašujících sil do zvláštní bojové pohotovosti“ bohužel nasvědčují tomu, že se tak skutečně děje.

Pokud sankce budou uvaleny v té nejtvrdší míře, hrozí kolaps ruské ekonomiky připomínající situaci z devadesátých let minulého století. V té době byl rubl s inflací v řádech tisíců procent natolik nestabilní, že se v každodenním životě běžných Rusů přešlo na barterový systém přímé směny. Běžnou alternativní měnou se tehdy (nikoliv poprvé a asi ani naposledy) stala vodka, a to především díky kulturní tradici, snadné škálovatelnosti a vysoké likviditě.

Americký antropolog a geograf David Harvey ve své přednášce uvedl, že kořeny současné krize spatřuje hlavně v tom, jak se západní země chovaly k Rusku v devadesátých letech. Jak ho ponížily, moralizovaly a nechaly na pospas svému osudu. Zatímco Němci dostali po druhé světové válce štědrý Marshallův plán, Rusové dostali šokovou doktrínu a pár prázdných gest. To byla situace, do které vstoupil Vladimir Putin se svou vizí Veliké Rusi, a zemi ekonomicky narovnal. Dal Rusům o trochu víc než pouhou bídu a oni ho za to nechali rozdělit zemi mezi oligarchy. A nikdo jim to nemůže vyčítat.

Pokud Putin prohraje (a já pevně doufám, že se tak stane co nejdříve), vyvstane před námi nový úkol představit si Rusko po Putinovi. Z historie dvacátého století bychom si měli odnést ponaučení, že přílišná tvrdost a přísnost vítězů vůči poraženým vynáší k moci diktátory a vynesla k moci i Putina. Rusko se s největší pravděpodobností řítí do silné ekonomické a dost možná i politické krize. Bude i v našem zájmu, aby se z této krize dostalo důstojně a pokud možno bez pomoci nových všehoschopných vůdců nebo za cenu občanské války. Ve zhrouceném státě totiž nelze vybudovat skutečnou demokracii.

Martin Tremčinský , ekonomický antropolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy