COOLna

Tento děsivý konflikt na Ukrajině, který změní svět, nezačal v roce 2022. Nezačal ani v roce 2014. Začal před deseti a půl lety, kdy Rusko napadlo Gruzii a prošlo mu to.

„Pamatuješ na červené tlačítko?“ napsal mi kamarád, když na Kyjev dopadly první ruské bomby. V regionu, který byl po staletí kolonizován a trýzněn Ruskem, si všichni pamatují červené tlačítko „reset“: dárek v podobě iluzorního nového začátku, který Hillary Clintonová předala ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi během jejich setkání v Ženevě v roce 2009.

Do té doby se podařilo odvrátit invazi do gruzínského hlavního města Tbilisi, ale s 20 % území okupovaného Ruskem byla suverenita země nebezpečně ochromena. Gruzínská vláda, nejbližší americký spojenec mimo NATO v regionu, varovala před novou, hybridní válkou. Po všech traumatech Bushových zahraničních dobrodružství však Spojené státy toužily jít dál.

Když Clinton Lavrovovi předával červený knoflík, světové titulky se soustředily na zábavnou skutečnost, že se Američanům podařilo v ruštině špatně vyslovit slovo „reset“ a že to Lavrova rozesmálo. Region však lapal po dechu: každý, kdo zažil ruský útlak, věděl, že Lavrova skutečně potěšilo, že Moskvě prošla vražda.

Během následujících 14 let se to bude opakovat znovu a znovu. Mnozí z nás, včetně mě, si nemysleli, že Putin zahájí invazi takového rozsahu proti Ukrajině. Miliony z nás – Ukrajinců, Moldavanů, Gruzínců, Syřanů, Arménů a Ázerbájdžánců – se účastnili generální zkoušky na hororové představení, které Kreml nyní rozpoutal. A víme, že k tomu nemuselo dojít.

Příručka, kterou Putin používá k obnově svého impéria, byla vždy primitivní. Domnělými protivníky bylo vždy utlačované obyvatelstvo a „fašistická“ vláda podporovaná Spojenými státy.

S každou další zkouškou však Putin hru vylepšoval. V Gruzii v roce 2008 měli Putinovi vojáci špinavé boty a rezavé tanky, ale poprvé si vyzkoušel své dnes již nechvalně proslulé kybernetické útoky. Prošlo mu to.

Když o šest let později dorazili ruští vojáci na Krym, měli nové nablýskané boty a nové uniformy po vzoru amerických speciálních jednotek. A Putin, čerstvý po olympijském triumfu v Soči, byl sebevědomější než kdy předtím. Lhal v rozsahu, jaký jsme dosud neviděli, a tvrdil světu, že ruští vojáci nejsou ruští vojáci, a pak anektoval Krym. Prošlo mu to.

Pak přišel Donbas a Sýrie, vměšování do amerických voleb, vraždy v Salisbury a otrava Navalného. A pokaždé, když mu vražda prošla, jsme se setkali s novým Putinem – brutálnějším doma a drzejším v zahraničí.

Spojené státy a Evropa vynaložily miliony na boj proti ruským dezinformacím. Vyvracení jeho propagandy však nestačilo k tomu, aby se postavilo narativům, které Putin prosazoval pomocí mocných, mnohamilionových mediálních sítí, které neustále budoval doma i v zahraničí.

Tato síť, která zahrnovala velká jména jako RT a Sputnik, ale také stovky malých webových stránek a kanálů sociálních médií, mistrovsky využívala existující obavy a oprávněné stížnosti každého publika, které oslovila.

Americká invaze do Iráku v roce 2003 a následná katastrofa byla pro Putina darem, který využil k tomu, aby z každé debaty udělal další kolo vyčerpávajících řečí, což z Putina udělalo hrdinu pro evropskou krajní levici.

Z práv LGBTQ+ udělal přední linii svého domácího útoku na Západ a tradičním Rusům a jejich sousedům sdělil, že jejich rodiny a hodnoty jsou ohroženy. Zabralo to. „Bojuju, protože nechci být nucen vzít si muže,“ řekl mi v roce 2014 jeden proruský bojovník na Ukrajině.

Nakonec se tento narativ o rodinných hodnotách uchytil i na Západě a z Putina udělal nečekaného hrdinu pro krajní pravici. Autoritářští populisté po celém světě najednou natahovali ruku o pomoc: Kremlem financovaný Sputnik školil pracovníky státních médií od Gruzie po Filipíny a Indii a v roce 2020 brazilský prezident Bolsonaro opakoval mýtus o údajném spiknutí Západu s cílem legalizovat pedofilii, který jsem poprvé slyšela v ruské státní televizi v roce 2012.

Ale to, co Putina činilo skutečně mocným, nebyly narativy, které formoval, ani území, kterých se zmocnil. Bylo to samolibé, tvrdošíjné odmítání kolektivního Západu přijmout, že je s ním ve válce.

Západní média léta líčila Ukrajinu jako zemi, která „válčí sama se sebou“. Ale tak to nikdy nebylo. Bylo pro mě zarážející, že po tolika letech, dokonce i před touto poslední, a pro Putina možná osudovou invazí, se debata na Západě soustředila na práva a špatnosti rozšíření NATO, a nikoli na to, že suverénní země má právo zvolit si vlastní cestu.

„Co bude třeba, aby se probudili?“ zeptal se mě jeden ukrajinský voják, když jsem s ním v roce 2015 jako novinářka vedla rozhovor o společném utrpení Gruzie a Ukrajiny. Nyní odpověď známe, ale tehdy, když jsme seděli v chladném a mokrém zákopu na frontě ukrajinské války, jsme ji nemohli najít.

Voják Dima byl jako každý Ukrajinec, kterého teď vidíte na obrazovce: stoický, odhodlaný, klidný. Bylo mu třiadvacet, byl softwarový inženýr z Kyjeva, který se teprve krátce předtím rozhodl opustit zaměstnání a zapojit se do boje. Jeho přítelkyně na něj byla naštvaná, řekl mi, ale boj nebyl volitelný.

„Myslí si, že bojujeme, abychom se připojili k NATO. Ale my bojujeme jen za naše hodnoty a ty jsou shodou okolností stejné jako evropské hodnoty. Bojujeme i za ně. Kéž by si to uvědomili,“ řekl.

Teď už si to uvědomují. Celý svět je najednou morálně čistý. Pro každého, kdo žil na frontě Putinovy nenávisti k liberální demokracii, je tento projev západní jednoty a obrody liberálních hodnot neuvěřitelnou úlevou. Nebude však trvat dlouho, pokud si zároveň nepřipustíme, že pro příliš mnoho lidí už přichází příliš pozdě.

Je příliš pozdě pro Gruzínce, kteří nikdy nepřestali přicházet o život a půdu, pro nespočet obyvatel Aleppa, kteří zemřeli při ruském bombardování, pro 298 mužů, žen a dětí, kteří spadli z nebe, když byl v roce 2014 sestřelen ruskou raketou BUK civilní Boeing MH17, pro tisíce lidí, kteří za posledních osm let zemřeli v Donbasu, a pro nespočet dalších, kteří na Ukrajině teprve zemřou.

Pro Dimu, který byl zabit na východní Ukrajině v bojích rok po našem rozhovoru a dlouho předtím, než Evropané konečně uznali, že to byli oni, za koho bojoval, je pozdě.

Jeho otázku, proč Západu trvalo tak dlouho, než se probudil, si stále kladou miliony lidí, kteří žijí na frontách Putinovy nenávisti vůči liberální demokracii po celém světě. Je to otázka, z níž by mělo vycházet vše, co Západ udělá s novým světovým řádem, který se vyklube z Putinovy invaze na Ukrajinu.

Natalia Antelava