COOLna

Na banku Credit Suisse, druhou největší švýcarskou banku a skutečnou značku ve světě financí, spadl skandál s třiceti tisíci podezřelých kont, na nichž podle zjištění globální investigativní sítě OCCRP, odhalující korupci a organizovaný zločin, leží peníze politicky problematických figur, obchodníků s drogami a dalších potenciálních či faktických zločinců.

Desítky milionů dolarů tu měli příbuzní bývalého egyptského vládce Husního Mubaraka, milionové vklady u Credit Suisse má dnešní vládce Kazachstánu Kasym-Žomart Tokajev, nástupce Nursultana Nazarbajeva, který při nedávných nepokojích nechal střílet do demonstrantů. A peníze si do švýcarské banky svého času uložil i problematický vládce Alžíru Abdelazíz Buteflika.

Švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung tak například upozornil na jméno Sergeje Roldugina, známého ruského violoncellisty. Sedmdesátiletý Roldugin je totiž přítelem ruského prezidenta Vladimira Putina a disponuje miliardovým majetkem, na nějž si při nejlepší vůli nemohl hraním na cello vydělat. Jsou to tedy politicky rizikové peníze od Putina? Od ruských vládních firem? Je Roldugin tedy politicky exponovaná osoba?

Pro Švýcary není diskuze na toto téma evidentně příjemná. V zemi existuje dlouhá tradice bezpečného a diskrétního uložení peněz i majetku, na kterou jsou hrdí nejen banky a jejich zaměstnanci. Odhalení, že švýcarské banky se podílely na zlodějských nacistických operacích s nakradeným zlatem a židovským majetkem, které se naposledy vrátilo před čtvrtstoletím, tuto pověst vážně poškodilo.

Odhalení je tak citlivé a snad i proto se v diskuzích tak často objevují obranné mechanismy: mluví se o cíleném útoku na švýcarské finančnictví, za nímž je Evropská unie, která těžce nese, že Švýcarsko komplikuje vztahy s EU tím, že ukončilo jednání o rámcové dohodě.

A zcela vážně se uvažuje o cíleném konkurenčním podrývání důvěryhodnosti švýcarských bank, protože který klient by si chtěl uložit peníze v bance, jež není s to zabezpečit údaje o svých klientech a jejich majetkových poměrech.

Jde o klasický krok stranou, kterému se v poslední době začalo říkat „strawman argument“, tedy slamák či útok na slaměného panáka. Místo samotného jádra problému – finanční vklady problematických lidí a možné praní špinavých peněz – se řeší problém odvozený a vnucený, tedy kredibilita finančního systému, který dopustí průsaky digitálních databází o klientech a vkladech. Místo rozpravy o povinnosti prověřování morální a trestní čistoty obstarávaných peněz se útočí na zpochybňovaní ochrany osobních údajů jako základu dobrého bankovnictví.

Tento úkrok stranou odvádí pozornost od jádra věci a relativizuje morální povinnost bank prověřovat klienty, jejichž chování a objemy vkládaných peněz mohou vyvolávat zákonné i jiné povinnosti. Ke společenské odpovědnosti firem (CSR) se přece hlásí i banky a kde jinde než právě v přístupu k problémovým klientům a prověřování původu jejich peněz by se měla CSR ve finančních ústavech primárně projevovat.

Problematizace třiceti tisíc účtů u Credit Suisse znovu oživuje starou známou otázku, jak odlišit špinavé peníze od čistých a neporušovat při tom „intimní zónu“ mezi bankou a klientem. Každý běžný klient si přitom může připomenout, jak důkladně jsou jejich majetkové a pracovní poměry prověřovány nejen při ukládání peněz, ale i při žádostech o půjčky. A o co snadněji, jak se zdá nejen z případů v Credit Suisse, tyto operace probíhají, jde-li o skutečně velké peníze, na jejichž opečovávání banky dokážou hodně vydělat.

Na začátku byla zpráva od anonymního zdroje, která dorazila v roce 2021 do německého deníku Süddeutsche Zeitung. Zdroj mu se slovy, že „švýcarské bankovní zákony o bankovním tajemství jsou nemorální“, poskytl podrobnosti o účtech víc než 30 tisíc klientů banky. Deník si na pomoc s jejich prověřováním přizval kolegy z desítek dalších médií, mimo jiné amerického The New York Times a britského deníku The Guardian. i mezinárodní investigativní sítě OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project). Tento týden novináři výsledky společné práce zveřejnili. Upozornili v ní, že mezi klienty banky jsou třeba lidé podezřelí z válečných zločinů, obchodníci s lidmi, drogoví dealeři a další zločinci, a poukázali například i na podezřelé transakce na účtech spojených s Vatikánem.