„Zpátky do těch sra*ek. Jenže co Vám zbývá? Buď si řeknete, že to nemá cenu, a všechno vzdáte. Nebo si vzpomenete, jak všechno bylo super před tím, než se to stalo, a řeknete si, že je na světě ještě spousta věcí, které musíte udělat, místa, která musíte navštívit, chyby, které musíte udělat, že musíte studovat, mít děti… A právě v tu chvíli si uvědomíte, že musíte bojovat, že to za to stojí. Život není továrna na splněná přání a my se s tím musíme poprat a jít dál.“
Markéta Zagrapanová, 17 let
Sedmnáctiletá plavovláska měla za sebou dvě velká životní vítězství nad rakovinou.
A před sebou, aniž to tušila, už jen necelé tři roky času.
Podstatné však je, že i kdyby to tušila, na způsobu, jak prožila následující období, by pravděpodobně nic nezměnila. Nastavila si totiž hodnoty tak, že fakticky přestalo záležet na čase. Prostě začala žít, jako kdyby včera na takové činy už bylo pozdě. Co tím myslím?
„Absolutně jsem vypustila problémy, kterými jsem se trápila předtím. Třeba jestli jsem neztloustla,“ mávala rukou. Chopila se pera. Jednak napsala divadelní hru o nemoci, jednak začala psát blog Onkoteen a podporovat jak informacemi, tak nadějí děti, které znenadání potkala stejná diagnóza jako ji. Pro Markétu zkrátka přestalo být důležité, kolik let jí je i kolik let jí osud ještě věnuje. Uvědomila si, že život je jako zboží. Dostaneme ho, vrátíme ho. Nic tedy neztrácíme. „Jediný případ, kdy opravdu ztrácíme život,“ řekla, „je, když o něj přestáváme bojovat. Nesmíme se vzdát. Nikdy. Ani když se nemoc vrátí. Protože je za co bojovat. Tenhle svět je nádherný a stojí za to v něm zůstat co nejdéle.“
Tahle myšlenka také ovlivnila klíčový projekt. Ten, který dal jejímu životu i odchodu smysl, jak moudře řekla její máma.
„Když čelíte takové nemoci, to poslední, co potřebujete, je lítost, fňukání, odepisování. Já jsem na střední školu chodila o berlích a s parukou. Vlastně, kvůli oslabené imunitě jsem do školy chodila jen zřídka. Spousta spolužáků nevěděla, co se děje a jak se mnou mají mluvit. Přišlo mi únavné jim stále vysvětlovat, proč se věci mají takhle. To, co nejvíce potřebujete, je naopak pozitivní energie. A jestliže nepřichází od nich, čerpat ji alespoň ze sebe, z každodenního pohledu do zrcadla… Právě když jste dole, potřebujete náboj, sebevědomí, pozitivní sílu.“
Firstclass
COOLna 
Napsat komentář