Většina informací o konfliktu dnes vypráví černo-bílý lineární příběh: agresor = trest a oběť = solidarita. Moderní válka je ale vždy na prvním místě selháním humanity a nejvyšší formou zmaru. O tom, ale většina dnešních politiků i médií mlčí. Mám pocit, že (kromě úžasné pomoci uprchlíkům) slyším z úst politických představitelů jen povzbuzování do dalšího válčení, dalších sankcí, boje, zabíjení a destrukce. Jenomže války se nevyhrávají. Ve válkách prohrávají nakonec všichni. Ti, kdo je přežijí si z nich odnášejí traumata, která se nevymažou ani po generacích. Obrovsky trpí příroda a život v ní.
Ta aktuální ukrajinská má své hluboké příčiny a může nás naučit mnohé o fungování dnešního světa i o nás samých. Naše civilizace vykazuje všechny znaky svého konce – už jenom fakt, že kolabuje planeta a my místo maximálních kolektivních snah o záchranu dál zrychlujeme v zabíjení jeden druhého, nabíráme na tempu v drancování přírody, mrháme vzácnými zdroji a do atmosféry vypouštíme další a další tuny CO2. Jako by nám míra naší civilní destrukce byla málo, přidáváme další válku. Je vědecky potvrzeno, že jsme se ocitli na prahu nepředstavitelného utrpení. Pochopit, co a proč se na Ukrajině a ve světě děje, je tak nyní naše další, možná už ale definitivně poslední, velká šance v porozumění tomu, co se na nás valí a v tom, co dělat dál.
Jenomže víte, jak je to s učením… „Učitel se zjeví teprve potom, co je žák připravený“. COVID, který nás sliboval naučit stejné věci, jsme si nechali upláchnout a místo toho se topili v absurdních bojůvkách „očkovaných“ s „neočkovanými“. Dnes nejsme připravení o nic lépe. Jak se ale říká: „Je hrozné nechat si upláchnout krizi“. Pokud nás tato válka nezabije, nechme se jí poučit.
Tomáš Hajzler
COOLna 
Napsat komentář