Zrovna dnes jsem byla u paní, která má stařeckou demenci. Pouštěla jsem jí dokument. Myslela jsem si, že ji to může zajímat. Kladla mi během něj otázky. Dokument skončil. A stále kladla tytéž otázky. Znova jsem jí to zopakovala. V průběhu tří hodin jsme si to řekly ještě několikrát. Také jsem jí vyprávěla, že jdu dnes do divadla. Odpověděla mi, že také chodila do divadla.
Za chvíli se mě zeptala: „A co večer?“ Řekla jsem, že půjdu do divadla. Ona mi odpověděla, že je to báječné, že také ráda chodila do divadla. Za okamžik se mě zase zeptala: „Vy jste se namalovala?“ Odpověděla jsem, že ano, že jdu do divadla. Udiveně povídá: „Vy dnes jdete do divadla?“
Tak vznikla postava pana Maňoura, o němž píšete v blogu Rádio v mrazáku?
Ano. Vlastně mě na to přivedl Mirek. (manžel Miroslav Hanuš) Napadlo ho, že by zástupcem všech lidí s alzheimerem a demencí mohl být právě fiktivní pan Maňour, přes nějž bych mohla převyprávět všechny příběhy. Ale na blogu mám i další smutné, veselé či nečekané příběhy, které v rodinách zažívám.
Proč Rádio v mrazáku?
Pečujete-li o pana Maňoura, občas se stane, že najdete mobil pod matrací nebo rádio v mrazáku. Pak musíte čekat, jestli ojíněný přístroj začne hrát.
Mluvila jste o tom, že po dvou letech péče o tatínka jste byla v tenzi. Z čeho to pramenilo?
U dítěte víte, že půjde do školky, do školy, na gympl nebo na střední. Pak mu bude osmnáct, bude mít maturitu, půjde na vysokou nebo do práce a už se o sebe dokáže postarat. Vezmete-li si seniora domů, nevíte, na jak dlouho to bude. I při té nejlepší péči je možný jediný konec – smrt. Často vidím křečovité pečovatele, kteří chtějí, aby senioři ještě více chodili, ještě více dýchali, ještě více cvičili. Myslí si, že to přeperou. I já si dříve myslela, že smrt přeperu. Přijetí skutečnosti, že veškerá péče vede do nuly a musíte tomu jen přihlížet a jenom to doprovázet, je velmi těžké. Navíc nevíte, jak dlouho to bude trvat. Můžete říct: „Tati, budu se o tebe starat, dokud budu moct. Až moct nebudu a bude to těžký, domluvíme se, co bude dál.“ Ale málokdo to udělá! Většinou lidé chtějí o rodiče pečovat až do konce.
Když jsem si tátu brala z nemocnice, vypadalo to na dva tři měsíce nebo půl roku. Nakonec to byly čtyři roky. Rodiče senioři mají v láskyplném prostředí veškerou péči, všude je dovezete, každý den chystáte vhodnou stravu, takže se jim upraví cukrovka, ledviny, … Jsou spokojení, pookřejí, ale zároveň se prodlužuje ten stres.
A jak říká Robert Fulghum v Drž mě pevně, miluj mě zlehka, když otevřete zavřené dveře, zjistíte, že je tam krajina, kterou neznáte.
Jana Hanušová
COOLna 
Napsat komentář