COOLna

Když v České republice vypukla pandemie koronaviru, zůstali mnozí lidé zničehonic bez pomoci. Byli to ti, kteří pracovali v prekarizovaném zaměstnání jako servírky, barmani nebo kuchaři a jejich výplata se odvíjela třeba od výše dýšek. Byli to ti, kteří si zvykli na kočovný život a spolu s prací si vždy našli i bydlení na nějaké ubytovně, aby po třech měsících zase jeli dál. Byli to ti, kteří si navzdory každodenní dřině nedokázali našetřit ani 12 tisíc korun na neočekávatelný výdaj – v České republice se na hranici chudoby pohybuje více než 20 procent domácností. Jenže pomoc nepřicházela. Ti, kteří se nikdy nemuseli obracet na stát a prosit ho o pomoc, byli často šokovaní. „Já jsem nikdy nic nechtěla, ale stát zavřel bar, kde jsem pracovala a já zůstala bez příjmů, ze dne na den s třemi dětmi doma,“ kroutila hlavou paní Pavla a nervózně se jí u toho chvěly ruce. Nervozita a stres, které vyplňovaly její kuchyň, byly doslova hmatatelné – stejně jako ve většině chudých domácností. Na sociálce jí během první vlny pandemie řekli, ať si prostě najde sponzora. Zkusila to a dostala se tak alespoň k jednomu potravinovému balíčku. „Člověk je pak vděčný i za levný jar nebo konzervy,“ popisuje. „Kdybych ale neměla rodinu, mámu, která žije v chatce, a tak šetří za bydlení, a rodiče mého expartnera, kteří vypomůžou s dětmi a sem tam mi nakoupí, tak mi je stát k ničemu. Za dva roky pro mě neudělali vůbec nic.“ Tuto bolestivou zkušenost zažily během uplynulých dvou let i sociální skupiny, u nichž se to dříve zdálo nepravděpodobné. Ti, kteří žijí na sociálním dně, ji ale znají ze své každodennosti dokonale.

Skoro nikdo už si nemyslí, že mu stát v nouzi opravdu pomůže, což prohlubuje obří nedůvěru v instituce a stát jako takový. Extrémně byrokraticky náročná podoba dávek v hmotné nouzi na jedné straně vede k odporu k těmto dávkám a na druhé – často ve spojení s rasismem a hoaxy – k pocitu, že „dávky jsou tu pro ty druhé“. Tato nedůvěra stojí za rozpadem nepsané společenské smlouvy, podle které bychom měli všichni být schopní „žít spolu“. To se ale neděje. Při detailnějším zkoumání problematiky sociálních dávek to může vypadat, jako by se tu politická reprezentace snažila vést třídní boj proti chudým nebo schválně vyráběla z normálních lidí sprosté kriminálníky. Jenže ani takto jednoduché to není. Jak často připomíná antropoložka Lucie Trlifajová požadavky na zpřísnění dávek „pro ty druhé“ se ozývají právě z chudších regionů, kde se politici snaží získat kontrolu nad chudými. Paradoxně tak stálé zpřísňování dávek vede ještě k jejich větší nedostupnosti, a tím i k předsudkům vůči jejich příjemcům.

O dávkách se u nás už několik desetiletí tradují ty největší fámy, jejich údajné zneužívání je roky středobodem české veřejné debaty a politici a političky se na tomto tématu populisticky přiživují a schválně o něm šíří nepochopitelné fake news jen proto, že na skutečnou sociální politiku si nikdo netroufne. O sociálních dávkách se toho v Česku obecně hodně namluví, ale jen malá část lidí skutečně chápe, jak celý systém funguje – kromě těch, kteří jsou na nich závislí. A to ne proto, že by to bylo pohodlnější, ale protože jim stát de facto nenabízí žádnou jinou pomoc. Naopak z těchto lidí uměle dělá viníky dnešní neutěšené ekonomické situace.

Na „dávky“, jak se zjednodušeně říká, sice ministerstvo práce a sociálních věcí vydává poměrně velkou částku, 77 procent z ní (více než 535 miliard korun) ovšem zabírají důchody, které se jednoduše vyplácet musí, podobně jako rodičovská a další příspěvky na péči nebo nemocenská. Tyto dávky však politici a část médií, která se narativem „zneužívání“ nechala ovlivnit, nemyslí.

Pokud by bylo cílem českého sociálního státu, respektive dávkového systému, udržet chudé pod kontrolou a stále stejně chudé, dá se říct, že systém funguje skvěle, a to včetně reprodukce chudoby do další generace. Ve všech ostatních ohledech ovšem systém selhává, dokonce i v prostém nároku „nenechat lidi umřít hlady“. Ne že by v Česku lidé umírali masově hladem, ale dávky existenčního a životního minima člověku zkrátka nestačí ani na holé přežití.

Jenže šetřit umí stát jen na těch, kteří sami nemají vůbec nic. „Ten nejhorší konec všichni, kdo pracujeme v sociálních službách, dobře známe. Rodiče jdou na ulici, děti dají do Klokánku a za všemi se zavře voda. Koloběh vyloučení pokračuje,“ popisuje extrémní podobu chudoby sociální pracovnice z Ústí nad Labem Lucie Čonková.

Finálním stádiem imaginárního rozpadu státu je tak velmi konkrétní, velmi bolestný a do jisté míry nenapravitelný rozpad instituce rodiny. A ten s sebou dál nese reprodukci chudoby. Vinit za to pracovníky na úřadech práce, na kterých často chybí lidé i důstojné a odpovídající platové ohodnocení, by ale bylo krátkozraké a hloupé. I „byrokrati“ dávkového systému v něm jen hrají svou roli – někdy lépe a někdy úplně strašně. Problém je však v jádru, v samotném nastavení systému, v politice, která neumí nebo možná ani nechce chudým lidem skutečně pomoct.

Přesto se úřady chovají, jako by dávky ve výši pár tisíc celým rodinám zaručovaly normální život. Úředníci poctivě kontrolují, jestli nemají příjemci dávek nějaký nezaznamenaný příjem, a pokud jej odhalí, dávky odebírají. Příjemci dávek zase vyplňují papíry tak, aby dávky získali, a část peněz zkrátka musí získávat načerno, protože jinak by skončili na ulici nebo hladověli. A tato aktivita nakonec pohlcuje i sociální pracovníky, kteří pomáhají s papírováním a doprovázejí klienty na úřady, aby z často nepřejících úřednic a úředníků peníze dostali. Svým způsobem tak stát záměrně drží lidi v chudobě. Všichni vědí, že to nefunguje, ale reálného řešení se nedaří dobrat.

Systém ovšem nerozlišuje zasloužilé a nezasloužilé či snaživé a líné nezaměstnané, ale pracuje pouze s kategorií chudých lidí, aniž by byl schopný zkoumat, jestli se pádu do chudoby dá předcházet. A chudý je v českém systému, posuzujeme-li ho podle přísného nastavení dávek v hmotné nouzi (mimořádná okamžitá pomoc, doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí), rovnou podezřelý. „Když maminka, která nemá svým dětem co dát k jídlu, prosí o dávku mimořádné okamžité pomoci, většinou ji nedostane. Moment, kdy by jí pomohla i blbá pětistovka, stát promešká. Teprve když ze zoufalství dá děti do Klokánku, začíná ji stát evidovat a taky se s ní bavit. K čemu to vede? Když pochopíte, že systém vám pomůže, až když je po všem, začnete podobně šílená řešení jako vzdávání se dětí, vzužívat stále častěji. A upřímně: nic jiného vám ani nezbývá,“ popisuje Čonková a jedním dechem dodává: „Kdybych to měla říct úplně na rovinu, tak mi občas přijde, že stát sociální vyloučení tímto chováním prakticky vyrábí.“

To hlavní stát už dávno delegoval na neziskové organizace, které jsou – podobně jako dávkový systém – terčem kulturních a politických válek.

Těla lidí na okraji nesou známky rozhodnutí dělaných bez zkušenosti, bez empatie i bez znalosti základních mechanismů života v bídě. Rozhodnutí jsou dělána od stolu politiky, kterým za jejich vytváření nic nehrozí – na rozdíl od těch, na které pak dopadají.

Je smutnou vizitkou české politiky, že si ze sociálních dávek udělala rukojmí vlastního populismu. Možná, že kdyby politici znali realitu života „těch dole“, nebo se do ní alespoň trochu dokázali vcítit, došlo by jim, že nesmyslné utahování šroubů těm, kteří už prakticky nemají jak přežít, nedává žádný smysl.

Zatímco chudí lidé jsou kolektivně perzekvováni za to, že nízké procento z nich některou z dávek zneužívá, bohatí – třeba neplatiči daní v daňových rájích – nejsou postižitelní ani jednotlivě. Natož abychom třeba požadovali vyšší zdanění bohatých proto, že část z nich vyvádí peníze do zahraničí. Právě tento přístup k sociálně slabším občanům, represivní a s uplatněním kolektivní viny, nejvíce vystihuje podstatu české sociální politiky. Z excesů a hypotetických úvah se ustanovuje reálná politika, která většinu chudých lidí trestá za něco, co neudělali.

Jak přitom vysvětluje sociální antropoložka Lucie Trlifajová, nemá smysl se bavit o dávkách, debata by se měla přeorientovat na mzdy. „Když se na to podíváme čistě skrz čísla, tak všechny dávky pobírá kolem čtyř procent lidí, dávky v hmotné nouzi, tedy ty nejvíc chudinské, necelé procento. V ohrožené a strádající třídě je ale celých čtyřicet procent lidí. A to je právě ten problém,“ kreslí Trlifajová na papír úsečku a začerňuje její poměrné dílky vyplácených prostředků.

„Zhruba dvacet pět procent lidí nemá peníze na náhlé výdaje. To je čtvrtina domácností. Budou v nich i lidé, se kterými se ty nejchudší rodiny setkávají u přepážek nebo při sociální práci. To napětí mezi nižší střední třídou a těmi úplně dole se ještě více stupňuje. Proč se ale místo toho, kolik lidí bere sociální dávky nebavíme o tom, že jsou to právě dlouhodobě nízké mzdy, které k problémům ve společnosti dlouhodobě přispívají, nikoliv těch pár chudých lidí, kteří pobírají sociální dávky.“ vysvětluje antropoložka. A dodává také, že kdyby si o dávky skutečně žádali všichni, kteří na ně mají nárok, nastal by bezprecedentní nárůst – protože o velkou část sociálních dávek se kvůli stigmatizaci a velmi komplikované administrativě uchází jen zlomek oprávněných žadatelů.

Kdo věří báchorkám o tom, že se sociálními dávkami dá pohodlně uživit, nebyl nikdy na návštěvě v chudé domácnosti. „Nejčastěji si tuhle představu hýčkají lidé, kteří v životě nebyli chudí, a kteří o dávky nikdy žádat nemuseli,“ směje se Lucie Čonková, sociální pracovnice z Ústí nad Labem.

Kraje, jako například ten Ústecký, navíc často nedisponují sociálními byty, stejně jako obce, které se v minulosti bezhlavě vrhaly do privatizace a teď prakticky nemohou dělat žádnou bytovou politiku. A tak je nejčastější realitou chudých ubytovna nebo azylový dům, kde lze ale těžko zajistit kvalitní prostředí pro výchovu dětí, tím méně skutečný domov.

A právě obavy ze ztráty bydlení na straně jedné a nízkými příjmy na straně druhé, ženou chudé rodiny do propasti. A způsob, jakým v České republice občas fungují některé Úřady práce a OSPODy, tomu jen napomáhá.

„Nejčastější problémy, které se na chudé rodiny valí, je ztráta bydlení a hladovění. Bezdomovectví rodin se strašně špatně eviduje. Vy přijdete o bydlení, jdete bydlet ke známým, k babičce, v malém bytě chvíli pobývají i tři rodiny, za dva dny nebo tři týdny skončíte stejně na ulici. Ke změně v takovém prostředí nemůže z podstaty věci nikdy dojít,“ vysvětluje Čonková.

Podle Čonkové by stát měl rodinám mnohem více pomáhat a podobným situacím aktivně předcházet. A nejen proto, že je to logičtější a humánnější, ale i proto, že je to ekonomičtější. „Náklady na ústavní péči jsou už více než 30 tisíc korun, přídavek na dítě je zanedbatelně nízký a stejně tak i rodičovský příspěvek. A víte, co je vtipné?“ ptá se mě Lucie. „Že když v hraniční situaci žádáte o dávku mimořádné okamžité pomoci, tak ji nedostanete. Ale jakmile je dítě odebrané, čemuž by i pár stovek korun mohlo pomoci předcházet, tak se ta žena najednou stává osobou zvláštního zřetele a třeba i nějakou tu MOPku dostane,“ směje se ironicky. „Znám i takové sociální referentky, které vám do očí řeknou, že jim je úplně jedno, když děti skončí s rodiči pod mostem,“ dodá.

„Poprvé jsem po státu něco chtěla a nedostala jsem nic, ale já si nestěžuju. Jen vím, že kdybych neměla rodinu, maminku, která se přestěhovala do chatky a tím pádem mi občas může půjčit, tak to nepřežijeme. Moje strategie byla dlužit vždy jen jeden nájem, ne dva, aby mě nemohli vyhodit. Spadla jsem ze třiceti tisíc měsíčně na devět. Jenom nájem mám patnáct,“ počítá Jitka. Zkušenost, že na nájmu dlužila, pak byla další překážkou pro získání příspěvku na bydlení, u kterého se vyžaduje bezdlužnost.

Jitčina zkušenost, kdy zůstala opuštěná a bez pomoci, v ní vytvořila silný odpor vůči státu. Ten se projevuje různě – třeba i neochotou se nechat naočkovat proti koronaviru. „Stát po mě pořád něco chce, ale když já poprvé v životě chtěla něco po něm, tak se na mě vykašlal. Nevěřím tomu, nevěřím těm institucím ani politikům. Já nebudu vstřícná, když oni taky nebyli,“ vypráví s klidem v hlase. Strašně jí rozumím.

V ekonomickém systému, kde neexistuje dostupné bydlení, kde panují nízké mzdy, kde chybí podpora žen pro jejich návrat do práce, a ty jsou naopak kvůli slevě na dani za nepracujícího partnera (nejčastěji právě ženu) tlačeny k tomu být s dětmi doma spíše déle, není rodinný život vůbec jednoduchý. A jakékoliv další vyloučení, handicap nebo problém tuto skutečnost ještě násobí. U chudých rodin se tak „slévají“ všechny dávky – ty mandatorní i ty chudinské. Bez nich by nepřežily a i s nimi přežívají jen stěží.

Často se říká, že rodina je základ státu. Možná, že by politici a političky měli ještě dodávat, že se to zdaleka netýká každé rodiny. Ty chudé totiž pro stát a jeho instituce představují problémy a terč útoků. Jenže chudoba a bída nejsou slova, pro desítky tisíc domácností je to žitá zkušenost, z níž se lze jen obtížně vymanit, a která se navíc v Česku dědí. Z výzkumu agentury Median z roku 2018 vyplývá, že nedostatkem trpí častěji ženy než muži a míra jejich ohrožení chudobou na rozdíl od mužů neklesá s věkem.

Kdykoliv však stojím mezi lidmi, kteří takové štěstí „dobře se narodit“ neměli a poslouchám jejich příběhy, musím se sama sebe ptát: opravdu jsme na základě ideologického přesvědčení, že každý je svého štěstí strůjcem natolik lhostejní, že přihlížíme rozpadům rodin, kumulaci generačních traumat a bereme desítkám tisícům dětí šanci na lepší budoucnost? „Kdybych to měla říct úplně na rovinu, tak mi občas přijde, že stát sociální vyloučení tímto chováním prakticky vyrábí,“ říká Lucie Čonková. V řadě případů má bohužel pravdu.

Apolena Rychlíková, Pavel Šplíchal