COOLna

Praskliny Kláry Vlasákové ukazují, jaké to bude, až přijde úplný konec

Knižní prvotina mladé autorky je v současné české próze ojedinělým pokusem mluvit o problémech dnešního světa.

Lidstvo se nepochybně potýkalo i s obdobími optimistickými, kurážnými, kdy se nebálo změn v tomto slzavém údolí. Leč zdá se, že po krátkých a dynamických érách výbojů následují vleklé kocoviny a revize. A jakkoliv je člověk ve svém kolektivním celku mimořádně rafinovaným druhem, jeho zrychlujícím se schopnostem měnit svět bohužel hrubě nedostačuje schopnost domyslet všemožné důsledky a vedlejší efekty zásahů do materiálního světa. A tak se to na nás valí: vymírání druhů, postupující klimatická krize, globalizační hrozby jako zesilující tlak na ekonomickou výkonnost, rozevírající se nůžky chudoby a extrémního bohatství, terorismus, stále ostřejší zrak velkého bratra i nový plastový kontinent. Pro část lidstva jsou ale tyto hrozby pouhou „ideologií“ a propagandou a zkázu civilizace (tedy té euroamerické, bílé, patriarchální) naopak očekávají od jakékoliv změny, i kdyby to měl být jen mokřad místo parkoviště za vesnicí. A tak bobtná knihovnička deklinistických vizí konců Evropy a Západu, jednu moudroknihu za druhou chrlí myslitelská manufaktura geologa Cílka, egyptologa Bárty a historika-plagiátora Kováře a publicisté konzervativně laděných listů a webů se děsí všeho kromě sebe samých a svých zlozvyků, kterým říkají svobody. Levice je naopak v očekávání revize, ne-li přímo konce kapitalismu, s nímž se ale možná rozpadne i vše kolem.

V Prasklinách se postavy ocitají ve světě, s nímž už prakticky nelze nic dělat, kritický bod možné záchrany byl dávno překročem a jediné, co nás čeká, je pozorování zániku.

Zatímco někdo upadá do environmentálního žalu, jiný by nejradši vyzbrojil celou rodinu. Všem je pak společné přesvědčení, že svět, jak jej známe, končí, což prozradila i připravenost Čechů k prepperskému manévru, když před pár měsíci stačilo drobně omezit otevírací dobu potravin a mnozí okamžitě zarovnali své domácnosti balenými vodami, těstovinami a konzervami s buřtgulášem. Co na tyto nálady česká próza? Pomineme-li paranoidně prostoduchý výtvor Vlastimila Vondrušky Kronika zániku Evropy, příčetná část literatury je v tomto směru velice cudná. Na „uprchlickou krizi“ reagoval Marek Šindelka v Únavě materiálu ponurou impresí uprchlíka bloudícího průmyslem znehodnocenou krajinou, vůči feministické kritice sexismu se ohradila Petra Hůlová románem Stručné dějiny hnutí, dekadentní atmosférou úpadku plyne Citlivý člověk Jáchyma Topola, neurčitými evokacemi postsovětských obrazů bloudila i postava z Jezera Bianky Bellové, spíše antikomunistický než environmentání je Vytěženej kraj Veroniky Bendové.

Dohromady tedy nic moc, civilizační témata, zdá se, pro prozaiky nejsou zrovna výzvou – a pokud, identifikují se spíše s všeobecnou melancholií nad stavem světa. Už proto představuje debut publicistky a dramaturgyně Kláry Vlasákové Praskliny ojedinělý výboj – pokus explicitněji vyjádřit pocity ze současného světa. A snad že autorka patří k nejmladší spisovatelské generaci, lítost nad koncem západní civilizace, nečekejte. Snad jen lítost nad koncem všeho. Zkrátka zatímco stárnoucí muži lkají nad svým mládím, mladá generace čelí hrozbě naprostého chaosu vyvolaného rozvratem klimatu.

V Prasklinách se postavy ocitají ve světě, s nímž už prakticky nelze nic dělat, kritický bod možné záchrany byl dávno překročem a jediné, co nás čeká, je pozorování zániku. Či spíše pociťování zániku. Postavy odlišené křestními jmény, případně profesní příslušností (Ředitelka, Manažer, Kazatel) jsou tak trochu bez vlastností a čtenářsky mohou snadno splývat, protože autorka důsledně ignoruje předpoklad, že co postava, to psychologická drobnokresba nebo aspoň skica. Tady to funguje jinak: každá z postav je nositelem strachu, deprese, vyčerpání, neurózy. V emocích jsme si tu rovni, žádné zvláštní individuálnosti nejsou už potřeba. Tomu odpovídá řada jakoby nemotivovaných suicidálních pokusů, nehod, úmrtí, marných snah o sblížení, nočních můr, předstírání normálnosti v práci, polykání psychofarmak – ale také péče o blízké, jakási ospalá melancholie a něha, která předchází apokalypse, jež už svítí a hřeje zpoza obzoru. Na ničem proto už moc nezáleží, není kam se hnát, o co usilovat – lidské závody v produktivitě končí.

Vyprávění je intenzivně niterné, a proto často abstraktní, hutné. Fikční svět je takový, jak mu rozumíme, a když mu přestáváme rozumět, rozpadá se v podivný horor, úzkostnou noční můru, kde není čeho se chytit. Skrze všechnu tu únavu, pocení, mžitky, závratě, kdy i výlet do lesa se mění ve fyzické peklo, prosakuje z vnějšku svět mířící k apokalypse: neustále stoupající teploty, sucha, požáry, robotizace a lidé, které systém už nepotřebuje. Je to svět rozpraskaný, rozlámaný na střepiny, explodovaný do děsivých fragmentů – a někdy jen děsivě neurčitých fragmentů. Nutno říct, že nejen celkové vzdorování textu jednoduché dějové kauzalitě (a permanentní čtenářská nejistota), ale i autorčin smysl pro morbiditu vytvářejí působivý horor – kde niterně existenciální přerostlo ve společenské.