COOLna

“Všichni návštěvníci plaveckých bazenů budou muset povinně nosit ponožky proti bradavicím.

I ti, kteří bradavice nemají.

To by mělo snížit výskyt bradavic na méně než nulu.”

~ část volebního programu Chloeiny matky z knížky Pan Smraďoch od Davida Walliamse (česky 2012)

Po více než roce a půl stále nevidím vizi.

Bárka se točí ve větru.

O kormidlo se handrkuje pár lidí.

Bohužel většina z nich má zkušenosti jen s plutím na nafukovacím lehátku.

A v nastalé mele občas někdo o kormidlo štrejchne, ale je to spíš na škodu než k užitku.

Zažili jsme už tolik obratů, že by se o tom dal napsat román.

Slogan “spolu to zvládneme” vyvanul jak sprej od Olympiku.

První vlna, druhá vlna… dvacátá osmá vlna.

Nově už ne spolu, ale proti sobě.

Když nám řeknou, ať se nebojíme, že k takovému postupu se u nás určitě nepřikročí, jistotu máme jedinou: že se to do pár měsíců stane.

Nebojte, nebudou očkovací pasy.

Nebojte, nebude diskriminace neočkovaných.

Nebojte.

Šiči roušek se ze zachránců národa proměnili ve “vrahy babiček”, protože rozstříhané prostěradlo nás nezachrání.

Ale zdravotnická rouška ano.

Nebo aspoň na nějakou chvíli, než začaly být in respirátory. Hoď kamenem, kdo jej udržuje sterilní a mění co hodinu.

Reálně si už každý nosí, co chce, protože se zdá, že viru je to zřejmě putna. Zjevuje se s pravidelností jiných respiračních onemocnění.

Zdeněk Hostomský, ředitel Ústavu organické chemie a bioechemie AVČR, se nechal slyšet, že mají roušky význam především symbolický. Aha.

Napadá mě, že je-li tomu skutečně tak, pak bychom mohli symbolicky nosit třeba žertovné klobouky.

Aspoň by bylo na ulicích veseleji.

Smích a dobrá nálada imunitu posiluje.

Kdy tohle skončí? Kdy?

Až bude “výskyt bradavic menší než nula”?

Není podezřelé, že kvůli téhle “pandemii” musela být několikrát změněná definice pandemie, abychom se do ní vešli?

Přijde mi zajímavé, že chudé země tomuhle virovému onemocnění už nevěnují pozornost.

Jak mi říkal jeden muž v Africe: “Máme tisíce jiných problémů. Nemůžeme si dovolit řešit zrovna jen tenhle jeden.”

Můžeme obětovat “celý kontinent”, abychom zachránili jednoho člověka? Jakou cenu má lidský život? Jakou cenu má váš život?

Je načase si přiznat, že ve světě omezených zdrojů bohužel ne nekonečnou. A to ani když žijeme v relativně bohaté zemi.

Nemůžu si pomoct, ale za tím vším už vidím jen dvě věci.

1) Touhu nemnoha jedinců ovládat.

2) A strach ze smrti většiny z nás, který se demonstruje různými způsoby, aniž by však byl vyřčený.

Přijmout smrt a vlastní smrtelnost vidím jako cestu ven.

Abychom přestali věnovat pozornost nepodstatnému.

Abychom přestali lpět.

Abychom se přestali bát.

Veronika Hurdová