COOLna

Vyjádření politiků vzbuzují ve veřejnosti pocit, že nová dohoda skutečně řeší problém ohrožení ztráty pitné vody. Média píšou o podzemní bariéře, která má vodu chránit — a nebude-li fungovat, Polsko má přerušit či zastavit těžbu.

Jednoduché zkratky vytváří dojem, že dohoda je snad nějakým vítězstvím nebo alespoň kompromisem. Avšak ďábel je skryt v detailu. Výsledná dohoda totiž nikdy neměla ambici chránit zdroje vody. Ano, dokument obsahuje ustanovení o vodě a uvádí mechanismy, které teoreticky mohou dopad těžby zmírnit. Ale v žádném případě nejde o mechanismy, které ochrání před dalším klesáním hladin zdrojů pitné vody. A to je zásadní rozdíl.

Z dohody vyplývá ochrana pouze jedné ze čtyř podzemních vrstev — a navíc v oblasti, která je od zdrojů pitné vody přibližně tři kilometry daleko. Ochranou samotného zdroje, ze kterého se pitná voda čerpá, se smlouva vůbec nezabývá. Politiky zmiňované mechanismy jsou ve smlouvě navázané na jinou podzemní vrstvu, která neslouží k zásobování pitnou vodou, ani jí neodtéká největší množství vody.

Dokument pojednává o podzemní bariéře v takzvaném středním odtoku. Jak ale vyplývá z nejnovějších dat, k poklesům hladiny vody dochází v posledních letech hlavně v odtoku spodním. Za poslední rok ve středním odtoku, kde stojí bariéra, klesla hladina podzemní vody o 1,6 metrů. Ve spodním odtoku to ale bylo 10,3 metrů.

Voda k dolu odtéká přímo z vrstvy, odkud se čerpá právě pitná voda. Veškeré povinnosti Polska se ale týkají pouze střední vrstvy, kudy voda odtékala ve velkém naposledy před řadou let. Mechanismy a povinnosti v dohodě tak neodpovídají realitě. Podzemní bariéra bude možná na papíře označena za funkční, hladiny ale budou ve vodním zdroji klesat dále.

Sama ministryně životního prostředí Anna Hubáčková (KDU-ČSL) navíc otevřeně přiznala, že se záchranou vodního zdroje se vlastně ani nepočítalo. Její povinností je údajně primárně vyjednat kompenzace, aby k lidem v pohraničí vedla vůbec nějaká voda — a mělo co téct z kohoutků.

Polské peníze tak doputují na výstavbu vodovodu, voda ale bude z území dále odtékat a hladiny budou dále klesat. Vodovod je pouze krizová infrastruktura pro obyvatele. Nejde o opatření, které by reálně mírnilo již vzniklé dopady těžby na životní prostředí, anebo zabránilo vzniku dalších škod. Takový přístup je v rozporu se zákonem.

Polsko je zavázáno nepáchat škody na území jiného státu. Ale stejné povinnosti jsou i národní. Česká republika má — jako jakýkoli jiný stát Evropské unie — takzvanou prevenční povinnost. Hrozí-li vznik škody na českém území, musí být bezodkladně přijata veškerá opatření, aby škoda vůbec nenastala.

Další povinnost je nápravná. Ve chvíli, kdy se vznik škod zjistí až zpětně, musí se bezodkladně zamezit jejich dalšímu prohlubování, a zároveň se pokusit vrátit škodný stav co nejblíže stavu výchozímu. Dohoda však neobsahuje ani prevenční ani nápravná opatření.

Hladiny vlivem desítek let těžby klesly historicky o více než šedesát metrů. Nikdo od ministryně neočekává, že bude vyžadovat opatření, která obnoví počáteční stav. Není ale možné říct, že s ohledem na historické škody nad územím a lidmi, kteří v něm žijí, lámeme hůl a nechat do Polska odtéct i tu vodu, která tam ještě zůstala.

Polská těžba, která nadále působí škody na českém území — navíc několikanásobně větší, než se v řízeních vůbec předpokládalo — je stále nelegální. Vláda dohodou de facto s dalšími škodami způsobenými těžbou souhlasí. Přitom podle českého i evropského práva nesmí přistoupit na to, že na území České republiky bude i nadále docházet ke škodám na životním prostředí.

Je podivuhodné, že to musíme vysvětlovat právě ministryni pro životní prostředí, která navíc ochranu vody označila za jednu ze svých priorit. Vládní koalice SPOLU dokonce chtěla v rámci předvolební kampaně zakotvit ochranu vody do ústavy. Povinnost chránit životní prostředí ale již v ústavě zakotvena je. Je tedy primárně potřeba dodržovat zákony, které tu již máme. A to se neděje.

Nejedná se však pouze o protizákonnost jednání, ale i o ostudu v celoevropském měřítku. Ve stejný den, kdy evropský generální advokát potvrdil, že důl Turów porušuje evropské směrnice, česká vláda uzavřela dohodu a tváří se, že celý případ tím pro ni končí. Na stranu České republiky se přitom postavila i Evropská komise a riziko nevratných škod na lidském zdraví a životním prostředí konstatoval také Soudní dvůr EU.

V dohodě kromě peněz na nové vodovody není nic, co by lidem postiženého regionu před odtokem pitné vody pomohlo. Dohoda měla konkretizovat realizaci povinností, které Polsko z evropských směrnic má. Místo toho se řada klíčových povinností v dohodě vůbec nevyskytuje. Že v dohodě nejsou obsaženy ale neznamená, že pro Polsko dále neplatí. Česká vláda jen říká, že je po dobu trvání dohody nebude po Polsku vymáhat. I po jejím podpisu stále mluvíme o nelegální těžbě.

Ve chvíli, kdy se českým politikům nepodařilo vyjednat nezbytná opatření, neměla vláda dohodu s Polskem vůbec podepisovat. Měla hledat jiné způsoby, jak povinnosti na Polsku vynutit. Konkrétně mohlo ministerstvo zahájit řízení o škodách u Evropské komise. Nikdy to neudělalo.

Vláda prezentuje výsledný dokument jako to vůbec nejlepší, co mohla vyjednat. Jiná cesta prý nebyla. Taková argumentace však nemá oporu v realitě.

Smlouva má minimální platnost pět a půl let. Po tuto dobu Česká republika nemůže po polské straně vymáhat další požadavky, ani podat žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie. Dalo by se říct, že si český stát na příštích pět a půl let zmrazil veškeré právní možnosti.

Přitom právě nejbližší roky budou kritické. Na české straně zbývá pět až šest metrů vodní hladiny, než voda klesne na úroveň, ze které nepůjde čerpat. Hladina však vlivem těžby průměrně klesá o metr ročně. Takže v době, kdy lhůta smlouvy uplyne, už zasažený region dost možná o pitnou vodu stejně přijde. I vybudování ochranných opatření nějakou dobu trvá.

Znění dohody ovšem samo o sobě porušuje právní principy Evropské unie. Není možné, aby se dva státy „dohodly mezi sebou“, a nebraly přitom zřetel na povinnosti, které jim stanovuje unijní právo.

Deník Referendum