COOLna

Pandemie ukázala v plné nahotě jeden z neduhů, na který vědci upozorňují už dlouho. Veřejnost nerozumí tomu, jak věda funguje. Chceme po vědcích jasná a definitivní vyjádření, na jaká jsme zvyklí třeba z učebnice chemie. Jenže zatímco tam čteme odpovědi na dávno vyřešené otázky, v novinách očekáváme odpovědi na otázky akutní. Otázky zbrusu nové.

Na konci listopadu a začátkem prosince 2021 byl ohledně nové varianty omikron největší hlad po informacích. Jenže právě v tu dobu bylo skutečných a podložených informací velmi málo. Zodpovědný vědec musel tedy dotazy novinářů trpělivě odrážet: „Ještě nemáme dostatek dat. Ještě nevíme. Byla by to jen spekulace.“

Takové vyjádření samozřejmě není moc atraktivní. Poptávku ale bylo potřeba něčím zasytit. A tak byly sociální sítě i novinové stránky plné útržkovitých informací, lokálních grafů, spekulativních citací a divokých extrapolací.

Protože se zodpovědní vědci zdráhali spekulovat, prostor dostali ti, kterým spekulování z nějakého důvodu nevadilo. Výsledkem byla nepřehledná kakofonie, se kterou si náš mozek poradil po svém.

Všichni o sobě chceme přemýšlet jako o racionálních bytostech. Nezpochybnitelnou pravdou ale je, že svět je zkrátka příliš komplexní a na náš mozek se každou hodinu valí ohromné množství informací.

Nemůžeme všechno přísně metodicky analyzovat. Náš mozek proto realitu prožene několika filtry, které nám pomáhají se ve složitém světě vyznat. Vědci za posledních padesát let popsali desítky různých kognitivních zkratek, kterými si usnadňujeme rozhodování na základě neúplných informací.

V případě varianty omikron to náš mozek neměl ani moc těžké. Už jsme nějaké názory týkající se covidu, očkování, promořování, lockdownu a respirátorů v hlavě měli. Každý člověk už si vytvořil nějaký myšlenkový rámec, do kterého si koronavirovou nákazu zasadil. Teď jsme si do tohoto svého připraveného rámce museli vměstnat i nový omikron.

Tvorba názoru není vždy výsledkem racionálního uvažování. Jistě, všichni víme, že bychom napřed měli nasbírat přesné informace, pečlivě je vyhodnotit a až potom si dělat názor.

V životě to ale často funguje obráceně. Názor si vytvoříme na základě nějakého prvního dojmu. Ještě než jej vůbec stihneme podrobit analýze, náš mozek jej zcela automaticky zařadí do našeho připraveného pohledu. Okamžitě se objeví nějaké emoce a ty předurčí názor, který se nám udělá v hlavě.

Tendence dělat unáhlené závěry je pochopitelná, a sama o sobě celkem neškodná. Můžeme tomu říkat třeba intuice nebo instinkt. Vytvořením názoru to ale jen začíná.

Pokud si nedáme velký pozor, náš názor od té chvíle významně ovlivní, jaké informace si pustíme k tělu. Ty, které nám vyhovují, budeme automaticky považovat za důvěryhodné. Naopak ty, které nejsou s naším názorem kompatibilní, budeme podrobovat větší kritice, nebo je dokonce z fleku odmítneme. Vzniká smyčka, kdy náš názor předurčuje, čemu věnujeme pozornost, a to ještě více upevňuje náš názor.

Psychologové těmto jevům říkají potvrzující zkreslení a selektivní vnímání. Jsou to přirozené mechanismy našeho mozku a týkají se i velmi inteligentních lidí.

Zjednodušeně řečeno: náš mozek nás chrání před tím, abychom museli příliš přemýšlet. Je jako asistent, který nechce šéfovi říkat špatné zprávy, a tak místo toho opakuje to, co chce šéf slyšet.

Navíc nejsme na světě sami. Skupinová dynamika dodává potvrzujícímu zkreslení další rovinu. Nasloucháme spíše lidem, kteří s námi názorově souzní, a ostatním a priori nedůvěřujeme. Veřejná debata se navíc vyhrocuje a polarizuje. Sebevědomé hlasy těch, kteří „nepochybují a vědí“, jsou mnohem výraznější a atraktivnější než nějaké pokorné výzvy k opatrnosti a obezřetnosti.

Jednoznačné a sebevědomé „víme, jak to je“ přitáhne vždycky více pozornosti, než opatrné „nedělejme unáhlené závěry“. A hned jakmile nějakému názoru začneme fandit – navíc fandit skupinově – začneme se v tomto nahlížení navzájem podporovat. Zůstat v rámci komunity pak může být pro člověka pragmaticky důležitější než srovnat své názory s realitou.

A tady se dostáváme zpět k variantě omikron. Začátkem prosince 2021, kdy jsme si na ni vytvářeli – každý sám i v rámci svých rozličných skupin a bublin – názor, nebylo k dispozici mnoho konkrétních dat. Byli jsme v podobné situaci jako s covidem v březnu 2020. Je to spíš jako chřipka, nebo něco jako spalničky? Je to banalita, která na nás nebude mít dopad, nebo celosvětová apokalypsa? Velmi brzy vykrystalizovaly dva proudy: optimisté a pesimisté.

Optimisté si ze zpráv vyzobávají vše, co ukazuje na nižší závažnost, nebezpečnost nebo nižší smrtnost nové varianty. Naopak lidé opatrní mají tendenci všímat si hlavně informací, které signalizují případná rizika.

Změna názoru je překvapivě těžká. Máme pocit, že bychom měli být „věrni svému týmu“, že bychom měli být konzistentní. Ale je to naopak. Názor není identita. Názor je kompas, který nám umožňuje se orientovat ve světě. Když kompas přestane ukazovat na reálný sever, je čas jej opravit nebo najít kompas funkční. Upravit názor na základě právě dostupných dat je jediný způsob, jak se zodpovědně vypořádat s realitou. Navíc je to schopnost, která pro nás bude užitečná dlouhodobě.

Omikron se jednou – možná už za dva měsíce – vytratí z předních stránek novin.

Je ale jisté, že o nové výzvy nebude nouze. Přijdou další kontroverze. Budeme sčítat škody po pandemii covidu, budeme ladit, jak vypadá život s „endemickým covidem“. Ještě několik let budeme objevovat dopady. Nejen zdravotní, ale i ekonomické a společenské.

A podobně, jako tomu bylo s variantou omikron, se nám na všechny tyto otázky v hlavě bude tvořit názor. Na základě prvních dojmů, skupinové dynamiky a neúplných dat. Čím dříve se každý naučíme své vlastní názory měnit na základě nových informací, tím lépe.

Pavel Kasík