Oni jsou schopni velice dobře rozpoznat akcenty, ale zatímco u jiných jazyků se lokální přízvuky po 100 kilometrech mění, tady je standardní petrohradská ruština stejná v Petrohradě i Vladivostoku. Pokud je člověk schopen mluvit a standardně se vyjádřit, pak je ruština obrovské plus, a ještě větší plus zaznamenávám, když pak řeknu, že jsem z „Čechaslavákiji“, která tam má pořád velmi dobrý zvuk, takže to v komunikaci bourá bariéry.
Co pro ně Československo znamená?
Většinou si vybaví Karla Gotta, znají ale také hokejisty, fotbalisty, folklor, křišťál a traktory i kombajny a taky boty. České boty mají v Rusku velmi dobrý zvuk.
Rusové jsou bezprostřední. Okamžitě se ptají, jestli jste ženatý a kolik máte dětí, hned nato je také zajímá, kolik vyděláváte peněz. Zatímco na Západě je tohle nepřijatelné tabu, pro ně je to standardní věc a ptají se bez jakýchkoliv skrupulí: „Kolik ti platí?“ Což mě tam vždycky fascinuje. A když jim řeknu, že dost, abych přežil, pak je to v zásadě uspokojuje.
Jak je to s ruskou náklonností k alkoholu?
Náklonnost k alkoholu je tam asi silnější než u nás a funguje. V posledních letech jsem ale zaznamenal menší odklon od vodky a příklon ke konzumaci piva, což je zajímavé. Některé druhy piv jsou srovnatelné se solidní českou desítkou a cenová hladina je srovnatelná s Českou republikou. Když přijde na konzumaci vodky, což je tam při navázání bližšího vztahu nevyhnutelné, pak jediná výmluva je, že jste nemocný a že vám to váš doktor zakázal. „Nechci, nemám chuť, už mám dost,“ to všechno jsou pro ně jen nepřijatelné výmluvy.
Naštěstí už se s nimi nesnažím držet krok, oni vodku neměří na mililitry ani velké nebo malé panáky. Měří to na gramy, standardní panák je u nich stogram, takže když třikrát řeknete „daváj stogram“, může to být vaše konečná. Navíc vodku pijí teplou, což my nejsme zvyklí, a další riziko je, že přinesou takzvaný samohon (podomácku vyráběná pálenka). Když si lidi sednou v parku, u řeky nebo pod slunečník, než aby si koupili levnou vodku v samoobsluze, přinesou v lahvi od Coca-Coly vlastní samohon a to je zdraví nebezpečné.
Oni to berou tak, že politici nahoře si řeší svoje věci a my si tady sedíme a řešíme zas svoje věci. Když se mluví o cenách a výplatách, kupodivu je neuvádějí v rublech, ale v amerických dolarech, protože dolar je tam prostě král a ekonomika běží na dolarech, jelikož lidé z historických důvodů nevěří stabilitě vlastní měny. Pokud mají větší částku v rublech, hned ji smění na dolary, což je pro ně jistější. A myslím, že spousta lidí na Dálném východě, kteří mají i zajímavé příjmy, má svoje dolary někde zakopané na zahradě nebo schované ve slamnících. V těch odlehlých oblastech lidé bankám nedůvěřují, obzvláště asijská etnika. Když taková místní bábuška potřebuje něco koupit na bazaru na rynku, vytáhne dvacetidolarovku a jde s ní do směnárny a pečlivě si hlídá kurzy. Americký dolar je tam měna číslo jedna.
Vypadají ruská města jinak? Třeba ohledně aut?
Z pohledu Evropana nebo Čecha je hned na první pohled všechno veliké. Obrovské ulice a všechno je tu předimenzované – velká země, velký styl a velká auta. Když Rusové přijedou k nám, musejí si tady připadat stísnění jako v nějaké miniatuře. V Rusku je všechno obrovské a daleko. A pokud jde o auta, představa o ladách a žigulících dávno neplatí. V Rusku se zásadně jezdí velkýma kárama, které se dovážejí z Japonska ojeté a s volantem na druhé straně (v Japonsku se jezdí vlevo).
Běžní Rusové vnímají Turecko především jako lacinou turistickou destinaci. Když pojedete na tureckou riviéru, mluví se tam rusky podobně jako na Kypru a mnoha dalších místech Středomoří.
Ani kulturně se Rusko nemění. Řekl bych, že i společensky zůstává rigidně ve svých kolejích. Platí, že čím dál jste od Moskvy, tím menší má Moskva vliv, a tím větší vládne mezi lidmi skepse vůči Kremlu. Současné Putinovo vedení je pevně zakotvené, opozice v podstatě neexistuje, a to je podle mě hlavní bolest Ruska. Silné vedení se tam vlastně očekává, alespoň u generace, co pamatuje sovětské časy. Když odmyslím velká města, ve kterých je koncentrace průmyslu a vyšší životní úroveň, pak čím dál jedete na východ, tím víc vidíte domů připomínajících Evropu 19. století.
Technologicky se Rusko mění velmi pomalu, a možná vůbec. Ta magistrála byla postavená za carských dob, v druhé polovině 19. století, a stav trati umožňuje průměrnou rychlost 50 až 60 km/hod. Normální železniční provoz tam dodnes zajišťují staré východoněmecké vagony a některé části trati nejsou dosud elektrifikované, takže obzvlášť v Zabajkalí na Dálném východě železničáři přepřahají mašiny a kus cesty to táhne dieselová lokomotiva.
Lidé mívají velká očekávání, ale zpravidla první tři dny jízdy v evropské části jim připadají dost fádní, protože to je rovina s břízami a dřevěnými vesnicemi. Může se stát, že jdete spát a o osm hodin později rozhrnete v kupé záclonku a vidíte úplně stejné břízy a domky, i když jste o 400 kilometrů dál.
Teprve když se přejede Ural a člověk se dostane do Novosibirsku, začínají být scenerie, které sledujete, exotičtější a zajímavější. Vlak tam překonává tři obří řeky – Ob, Jenisej a Lenu – a mosty představují obrovský zážitek, protože tamní řeky mají někde i tři kilometry na šířku.
Když se vlak posune dál do Předbajkalí, do Krasnojarského kraje, leží tam velice pěkný Irkutsk, jemuž se někdy říká Paříž Východu. Bylo to totiž město, kam poslali spoustu děkabristů (proticarští povstalci, kteří byli po nevydařeném pokusu o převrat v prosinci 1825 posláni do vyhnanství na Sibiř, pozn. red.) a oni s sebou z Petrohradu přivezli evropskou kulturu, jelikož carský dvůr byl vždy Francií hodně ovlivněn. Z domů děkabristů jsou dnes turistická kulturní centra, kde se recituje Puškin, zpívají árie a je to opravdu moc pěkné. I město stojí za to, navíc je Irkutsk 60 kilometrů od břehu Bajkalu, a to je obrovská přírodní atrakce. Nejhlubší jezero světa, kde taky můžete vidět unikát – sladkovodní tuleně, kterým se říká něrpa.
Bajkalské jezero leží přesně na hranici dvou krajů: Irkutského a Republiky Burjatie, a zase je tam střet kultur, neboť na jednom břehu bydlí pravoslavní křesťané a Rusové a na druhé straně je velké centrum buddhismu, které se jmenuje Ivolginskij dacan. Navíc se v regionu praktikuje také šamanismus, takže je to i kulturně velmi zajímavé. Lidé jsou tam buď čistí slovanští Rusové, nebo Burjati, ale velmi zřídka je vidět smíšené manželství. Jednou jsem se na to ptal a oni se údajně Sověti kdysi snažili ty bílé kolonizátory smíchat s původním obyvatelstvem, jenže moc se jim to nepovedlo.
Co mě v Burjatsku děsí, je místní rasismus. Tam totiž žijí desítky etnik – kromě Burjatů také Tuvinci, Nevenkové, Jakuti, Čukčové a další. A to jsou všechno původní obyvatelé, šikmoocí s asijskými rysy. Byl jsem dost rozpačitý z toho, jak se k nim ruské obyvatelstvo chovalo. Dřív tam záměrně posílali vzdělané Rusy, kteří tam vedli průmyslové podniky, kdežto původnímu obyvatelstvu upírali vzdělání a používali je jenom jako levnou pracovní sílu – takhle to platilo za celou dobu trvání Sovětského svazu. Rovnost sovětských lidí byla jen propaganda, rasismus vůči Asijcům je tam velmi silný.
Martin Klimenta – organizátor neobvyklých dálkových cest
COOLna 
Napsat komentář