Neandertálce máme v našich myslích spojené s představou robustních a odolných lidí. Silných lovců, kteří se poté, co je nakopl divoký kůň nebo „převálcoval“ nosorožec srstnatý, otřepali a šli zabít něco jiného. Studie, která na konci července vyšla v časopise Current Biology, tyto naše představy poněkud nabourává: Neandertálci měli ve skutečnosti periferní nervy citlivější k bolesti než moderní lidé a ti z nás, kteří po nich tuto mutaci podědili, vnímají bolest silněji než většinová populace.
Nejdřív trochu cizích slov. Pro vznik a přenos bolesti v periferních nervech máme v našich buňkách maličké „zařízení“ zvané sodíkový kanál nav1.7, který propouští sodíkové ionty skrz membránu neuronů, a to v závislosti na změně elektrického potenciálu membrány. Toto „zařízení“ samozřejmě nefunguje v každém člověku stejně, a tak lékaři například už nějakou dobu znají mutaci, která toto „pumpování“ sodíkových iontů zeslabuje a výsledkem bývá vrozená necitlivost k bolesti. Neandertálci měli na genu, který tento sodíkový kanál kóduje, hned tři mutace. A o tom, že jsou neandertálské, se nedá moc pochybovat: Sdíleli je všichni neandertálci, jejichž DNA se podařilo „osekvenovat“, kdežto moderní lidé na jejich místě většinou mají to samé co opice. Jinak řečeno, tyto mutace se u neandertálců objevily až poté, co se jejich a naši předci od sebe oddělili.
Neandertálci měli díky svému sodíkovému kanálu citlivější periferní nervy než my. Poté se tým pokusil tyto neandertálské mutace identifikovat v genomu moderních lidí a zjistil, že se mezi různými asijskými a americkými populacemi vyskytují poměrně hojně. Úplně nakonec vědci vybrali z genetické databáze UK Biobank (obří dobrovolnická britská biobanka, která slouží k odhalování genetických predispozicí či vlivu životního prostředí) 362 944 Britů, kteří v minulosti vyplnili dotazník, jak vnímají bolest. Celkem 1327 z nich (0,4 procenta) neslo neandertálské „bolestínské“ geny a z jejich odpovědí vyplynulo, že mají častější zkušenost s bolestí než ostatní dobrovolníci uložení v biobance.
Desetitisíce let staré dovádění s neandertálci a jejich příbuznými denisovany změnilo náš genom a my si dodnes neseme následky. Když se před pár lety objevila studie, že geny pro zrzavé či blonďaté vlasy jsme zdědili právě od neandertálců, bylo to překvapení. Desítky nedávných studií ovšem ukazují, že prastaré geny našich dávných bratranců měly vliv nejen na barvu našich vlasů, ale také na tvar naší lebky, funkčnost imunitního systému, náchylnost k alergiím a závislostem, a dokonce i na to, kdy chodíme spát.
K průniku neandertálských genů do naší DNA došlo před 46 tisíci až 65 tisíci lety, kdežto denisované se o naše obohacení postarali o něco později – před 44 tisíci až 54 tisíci lety. Navíc víme, že docházelo i ke křížení neandertálců a denisovanů; před dvěma lety publikoval časopis Nature studii věnovanou třináctileté dívce „Denny“, jejíž matkou byly neandertálka a otcem denisovan.
Všichni moderní lidé – tedy až na obyvatele subsaharské Afriky – jsou proto tak trochu neandertálci. Co se týče nás Evropanů, tak v sobě máme v průměru 1,8 až 2,4 procenta neandertálské DNA, zatímco lidé z východní Asie 2,3 až 2,6 procenta. Zajímavé je, že potomky – jak o tom svědčí neexistence neandertálské mitochondriální DNA (dědí se výhradně v mateřské linii) v našem genomu – měli pouze neandertálci-muži s lidskými ženami. Můžeme se jen dohadovat, jestli opačné svazky byly neplodné, společensky nevhodné nebo zda jejich plodem bylo potomstvo vybavené nějakou „zlou“ mutaci, která jim neumožnila přežít či se dál rozmnožovat.
Neandertálské geny přitom podle nich nejvíc působí na tvar temenní a týlní kosti a na ty části mozku, které jsou zodpovědné za zrak.
Dodejme, že existují také dávné neandertálské geny, které ovlivňují sílu naší zubní skloviny, výšku člověka v deseti letech, popřípadě prodlužují délku lidského trupu.
V lidské DNA se také podařilo objevit tři převzaté receptory (dva neandertálské a jeden denisovanský), které spouštějí reakci imunitního systému vůči bakteriím, plísním a parazitům. V dávných dobách mohlo jít o otázku života a smrti. Dodnes tyto receptory dobře fungují proti některým bakteriím, ovšem není to úplně zadarmo, což jejich objevitelé vysvětlují tak, že sice zlepšily „vrozenou imunitní bdělost“, ale zároveň zvýšili „přecitlivělost vůči nepatogenním alergenům“ a jejich dnešní nositelé proto mají sklony k alergiím.
Mezi další neduhy a nemoci, na které má nějakým způsobem (dobrým či zlým) vliv naše neandertálské dědictví, patří třeba sklon k nadbytečnému ukládání tuku, poruchy příjmu potravy a vyložené „příjemnosti“, jako jsou schizofrenie, artritida, lupus či Crohnova choroba. Podařilo se také identifikovat neandertálské alely genů, které mají na svědomí vyšší sklon k závislostem – tedy ke kouření, popřípadě mohou za to, že člověk chodí pozdě spát a druhý den ráno je v práci (na lovu) ospalý a hnípe.
týdeník Hrot
COOLna 
Napsat komentář