Monumentální komiks Strážci od scenáristy Alana Moora a výtvarníka Dava Gibbonse končí konstatováním, že „nikdy nic nekončí“ – nelze natrvalo dosáhnout ideálního světa nehledě na to, kolik pro něj kdo obětoval. Po našem selhání (stejně jako úspěchu) život i hra pokračují dál, a my se s tím nějak musíme vyrovnat.
Do virtuálních kobek se můžeme vrátit – s jinou strategií, vybavením nebo s vědomostmi načerpanými od ostatních dobrodruhů, které sdílejí na internetu. Možná, že tuto lze tuto zkušenost zužitkovat i mimo obrazovku. Prakticky může jít o věčný návrat téhož v praxi. Vracíme se na povědomá místa, ale jinak, situace není neměnná.
Nakonec se mně myšlenka na opakování připomíná i právě teď při psaní. V týdnu mě čekají státnice a opět mám šanci uspět. Během přípravy na ukončení jednoho studia jsem si připomínal knihu mediálního teoretika Marka Deuzeho Život v médiích. Deuze zjednodušeně říká, že lidský život od médií nelze oddělit, naše zkušenost je čím dál tím víc médii formována. Trochu podobně uvažuje o umění český vizuální teoretik Robert Silverio v publikaci Postmoderní fotografie. Umění podle něho může fungovat jako trenažér, díky němuž se vyrovnáváme s nesrozumitelností a komplexností okolního světa.
Souvislost se hrami je zřejmá. Ve společnosti zdůrazňující úspěch a výkonnost nás tahle média mohou naučit přiznat si selhání, vyrovnat se s ním a s vlastními chybami nebo jen prostou nepřízní osudu a ukázat, že to můžeme zkusit znovu, a že to tak je v pořádku. A to vůbec není málo.
Štěpán Šanda & Jakub Jetmar & Ondřej Sliš
COOLna 
Napsat komentář