První ze studií zjistila, že na jihu Číny lidé téměř nesedávají u stolu sami, což je naopak na severu běžné. Druhá byla podobně jednoduchá: Talhelm postavil ve Starbucks židli do uličky tak, že částečně vadila provozu. Na severu měli zákazníci sklon častěji židli odsunout, aby jim nepřekážela, kdežto na jihu ji lidé spíše obcházeli. První jednají tak, aby své okolí přizpůsobili svým potřebám; ti také nakreslí sobě větší kroužek než kamarádovi. Druzí se raději svému prostředí podřizují sami, a dávají to najevo i bezděčně, malým kroužkem pro sebe a většími pro ostatní.
Talhelm se tím pokusil dokázat, co intuitivně není nijak šokující: kolektivní blaho je na rýžovém jihu Číny nadřazeno zájmu jednotlivce podstatně zřetelněji než na pšeničném severu. V rýžové vesnici jste kolečkem, které se musí točit ve správnou chvíli správným směrem, aby společenství fungovalo. Celou dobu je na vás dobře vidět, takže kdybyste dostali nějaký blbý nápad, jako třeba pěstovat levanduli nebo chytat lelky, ostatní vás velmi rychle usměrní. Když to tak děláte deset tisíc let, přijmete to za své.
Kontrast se Západem je zjevný. Živíte-li se lovem nebo pěstováním čehosi na spolupráci relativně nenáročného, máte se plus minus tak dobře, jak se sami zařídíte. Z toho plyne povědomí, že lidská existence je hodnotou sama o sobě a její jednotkou je jednotlivec. Křesťanská spása, ať si o její podstatě myslíme cokoli, je individuální záležitost. Levandule, lelci? Jasně; záleží na tobě, člověče, co s tím provedeš. Ani Ježíš, ani jeho dnešní delegovaný manažer, berňák, ti do toho víceméně nekafrají.
V rýžovém společenství to levandulisté a lelkaři mají těžší. Hodnota samotné lidské existence se odvíjí především od ochoty a schopnosti konat tak, jak konají ostatní. Není důležité, jak se jmenujete a co si myslíte; důležité je, že konáte, jak máte.
Když se však živíte online, najednou se vám každý člověk promění v rýžového Asiata. Máte před sebou masu lidí, které neznáte a je vám jedno, co si myslí. Důležité je, aby si koupili váš computer, pastu na zuby, anální kolík nebo co zrovna vyrábíte; aby klikli sem a lajkovali tohle. Potřebujete tedy, aby se chovali co nejvypočitatelněji. Podle toho s nimi jednáte: odměňujete jedince dostatečně standardizované, kdežto levandulisty a lelkaře v lepším případě ignorujete, v horším šikanujete.
Půvab internetu je pochopitelně v tom, že odstraňuje geografické, společenské a kdovíjaké další bariéry šíření informací. Kupec v Moravské Třebové se jedním klikem spojí s prodejcem na Tchaj-wanu; banka se stejně rychle dozví, když potřebujete peníze, aby se mohla rozhodnout, že vám nepůjčí; státní správa vidí, co píšete na sociální sítě, a může vás za to buď odměnit, nebo potrestat; zaměstnavatel vidí do vašich zdravotních záznamů; děvče, které si vyhlédnete na online seznamce, vidí, s kým se kamarádíte na facebooku… Co tak ještě nefunguje, zanedlouho fungovat bude.
To vše je nominálně dobře; víme, že více informací přispívá k lepšímu rozhodování. Tím se zvyšuje efektivita našeho konání, což je zejména dobře – proinformovanost všeho se vším posiluje konkurenční boj, tím pádem podporuje růst produktivity a s ní životní úrovně, takže všichni žijeme stále lépe, ať už se nám to líbí, nebo ne.
Více informací – zde širší nabídka – tedy paradoxně vede k méně kvalitnímu rozhodovacímu procesu. Když ne ve srovnání s výše popsaným offline výběrem pojišťovny, tak alespoň ve srovnání s vaším zvýšeným očekáváním.
Princip, podle něhož můžete složitý produkt prodávat lépe, pokud vytvoříte zdání jeho jednoduchosti, není nový. Dobře jej popsal ekonom Carl Shapiro v proslulé studii nazvané Spotřebitelské informace, kvalita produktu a pověst prodávajícího z roku 1982, tedy z doby offlinové. Právě internetová všudypřítomnost informací však usnadňuje rozšíření tohoto principu i do sfér dříve nemyslitelných.
Zcela zjevná je nedostatečnost proinformování v případě prostředí volného a spravedlivého, a to je trh s erotickou náklonností. Ti, kdo si ještě pamatují, jak se hrozba celibátu odvracela offline, vědí, že k tomu člověk musel vynaložit dost úsilí. Výběr byl logicky omezený na lidi, které jste osobně znali. S výjimkou mimořádně nadaných jedinců mohl mít člověk na mušce maximálně pár cílů najednou. Vybral-li si jeden k frontálnímu útoku, přicházel připraven; úspěch i neúspěch podle toho prožíval.
Proč to fungovalo, moc nevíme. Fungovat to však muselo, jinak by nebyl mohl vzniknout (a dva tisíce let se udržet) ideál monogamie. Srovnejme totéž dnes, kdy výdaje finanční, časové i energetické za květiny a večeře nahrazuje zdánlivě efektivním způsobem swipe right. Odmítnutí nic neznamená, protože na Tinderu (a mnoha dalších místech internetu) existuje nekonečný zástup potenciálních partnerů, jež lze oslovit rychle a bez rizika osobního ponížení. Toto vědomí nás osvobozuje od nutnosti zmíněné investice, v offline světě nezbytné.
Výsledek je ten, že v USA, kde je první rande ve dvou třetinách produktem online dohody, vznikají sdružení „nedobrovolných celibátníků“, samozřejmě online.
Společným jmenovatelem je, že proinformovanost a z ní plynoucí komoditizace ne vždy přinášejí kýžený výsledek. Částečně je to problém velikosti: jedno auto přináší úžasné zrychlení individuální dopravy, ale milion aut vytváří stojící peklo na kolech. Rodina prchající před zlovůlí exotického režimu je kdekoli v křesťanském světě vítána bez řečí, ale dva miliony takových lidí se stávají mravním, kulturním, humanitárním (a často ekonomickým) problémem.
V obojím případě je síto nastaveno tak, aby vám ušetřilo čas, nejistotu a překvapení. Spolu s tím vás však také zbaví možnosti inspirace a improvizace. Jakoby mimochodem tak přicházíte právě o to, k čemu jste vybaveni dvěma tisíci let kultury, která si zakládá na tom, že nejste jen kolečko v mašině. Že coby Romeo máte vůli hledat svoji Julii, ne McFuck.
A přesto se právě tím směrem ubíráme. Částečně z důvodů pragmatických: když to jde, tak to tedy bude. Když v roce 2014 přišla čínská vláda se systémem společenského kreditu, jenž sbírá všechny možné informace o jednom každém Číňanovi do mamutí databáze, aby se dal patřičně ovládat, nadzvedlo to ještě mnohá obočí. Když však letos v rámci reakce na šíření čínské chřipky nabídli telekomunikační operátoři lidem bezplatné špiclování, mnoho lidí na to dobrovolně přistoupilo, a docela pochopitelně. Společenský kreditní scoring, jemuž nelze utéci, je zároveň potenciálně účinnou zbraní proti terorismu – jedinou, o které si to dosud můžeme myslet.
Zároveň to s sebou nese drastickou redukci svobod, na něž jsme si na Západě zvykli. Sbohem, soukromí, sbohem, úlevná anonymito, sbohem, náhodné střípky čehokoli, co činí život snesitelným.
Těch několik dinosaurů-libertariánů, k nimž se počítá autor tohoto textu, už si nezvykne. Ale je možné, že je to jediný způsob života, jaký budoucnost nabízí. Je možné, že západní svobody jsou příliš drahý luxus a že je třeba naučit se kreslit si menší kroužek. Je možné, že individualistický kapitalismus zkonzumuje více, než vytváří, a není schopen to změnit. Je možné, že onen liberální pokus, jenž začal zdánlivě nesmyslnou obětí na Golgotě, přežil na Lindisfarne a ve Vestfálu, zhrozil se sám sebe ve Flandrech a Osvětimi, aby se rozzářil tancem na berlínské zdi – že tento pokus prostě nevyšel. Nebyl by první.
Daniel Deyl
COOLna 
Napsat komentář