COOLna

Prekérní práce znamená v prvé řadě nejistotu. Práci můžete ze dne na den ztratit a najednou nemáte peníze ani na základní potřeby, na nájem, na jídlo. Nejste zaměstnanec, a tak nemáte vůbec žádnou ochranu. Můžete se samozřejmě spolehnout na to, že vám v takovém případě rychle a efektivně pomůže český sociální systém, proslulý tím, jak snadné je ho zneužívat, ale patrně zjistíte, že je všechno jinak a že i příspěvek na bydlení dostanete až po nějaké době, pokud ovšem mezitím nebudete na nájmu dlužit ani korunu. A o výši životního minima snad ani není vhodné žertovat.

Anebo onemocníte. Nebylo by se co divit, když prakticky nemáte dovolenou a i s těmi víkendy je to všelijaké, pracujete navíc často až do pozdní noci. I pokud jste si náhodou platili nemocenské pojištění, čemuž moc nevěřím, zjistíte, že prvních čtrnáct dní nedostanete vůbec nic a i potom je vaše nemocenská nižší než v případě zaměstnanců. Je to jakoby spravedlivé, protože v částce chybí to, co by státu platil váš zaměstnavatel. Bohužel to ale není tak úplně spravedlivé pro vás…

Lidé, kteří se dostali kvůli své nejisté práci do problémů, jednak různými způsoby zatěžují sociální systém, který jim zároveň moc nepomáhá, jednak se zpravidla zadlužují. Po nějaké době už mají jen jednu možnost – a to je práce načerno, neboť se ocitají v exekuci. Český stát ročně stojí statisíce lidí v šedé ekonomice ohromné částky, zatím se ale moc nesnažil zjišťovat, kolik přesně to je.

Největší nebezpečí ale číhá v nastupující ekonomické krizi. Prozatím trpěly tuzemské firmy nedostatkem zaměstnanců (nebo nedostatkem „podnikatelských subjektů, které pro ně poskytovaly služby“). To mělo vliv na tlak, který zaměstnavatelé (či „smluvní partneři“) vytvářeli na počet hodin strávených v práci. Když je málo lidí, tak ti, co jsou k dispozici, musejí odvést práci i za ty, kteří tu nejsou – to dává jistou (kapitalistickou) logiku. Jenže tento tlak měl přeci jen nějaké limity v podobě možností zaměstnanců (smluvních partnerů) odejít někam jinam. Práce skutečně byl dostatek, i když odchod jinam neznamenal většinou žádné větší polepšení si. Ovšem i hypotetická možnost odejít je přeci jen silná zbraň, která zamezí největším excesům. Ve chvíli, kdy zmizí, což bude zřejmě už brzy, můžeme očekávat další různá vylepšení, která povedou „k zachování vysokého standardu služeb“.

Důvodů, proč se zajímat o pracovní podmínky jiných lidí, je dlouhá řada. Dají se najít ty altruistické (není nám lhostejné, jak jiní lidé žijí), ale i ty pragmatické: společnost, kde lidé budou žít v nejistotě a existenčním stresu, bude mnohem náchylnější k tomu, aby hledala vůdce, který této nejistotě učiní přítrž. Prohlubující se sociální problémy budou mít také vliv na kondici naší ekonomiky. Koupěschopnost nižších středních vrstev by proto měla zajímat i ty majetnější. Bohatí lidé na rozdíl od těch chudých všechny své příjmy neutrácejí a kola ekonomiky sami rozhodně neroztočí, byť vydělávají hodně. A nakonec ta motivace může být i sobecká: ve světě, kde je úplně normální být prekarizován, se do takové situace můžete dostat i vy nebo vaši blízcí.

Existuje samozřejmě i důvod, proč označovat každou kritiku pracovních podmínek za komunismus. Vytváří to příjemný pocit, že svět je v pořádku takový, jaký je, jen někteří závistiví hlupáci to pořád svými výkřiky kazí. Tento přístup ale předpokládá ideologickou zaťatost a slepotu k reálným problémů lidí, které ničí jak je, tak celou naši společnost.

Saša Uhlová