COOLna

Pokud chcete vidět Vladimíra Putina, musíte nejprve projít syčícím high-tech tunelem. Mytí rukou, očkování a negativní test nestačí. Ruský prezident trvá také na strojové dezinfekci hlav.

Zařízení syčí a shora vypouští na lebku každého návštěvníka aerosolový oblak blíže neurčených chemikálií. Vždy to vypadá trochu bizarně, jako by se plně oblečení lidé, často v oblecích a kravatách, chtěli zrovna osprchovat.

Putinovi obhájci a obdivovatelé kontrují: proč by si ruský prezident nemohl určovat vlastní standardy?

Putin to skutečně dělá. Na konci prosince museli cestou na tiskovou konferenci s Putinem projít státním sprchováním i západní novináři v Moskvě. Ještě více než krátká sprcha jim však vadilo, že každý novinář musel předem předložit nejméně tři PCR testy.

Již v roce 2014 nabyla Angela Merkelová dojmu, že muž v Kremlu žije stále více „ve svém vlastním světě“. Tehdy, dlouho před koronakrizí, vedla kancléřka v souvislosti s krymskou krizí rozhovor s tehdejším americkým prezidentem Barackem Obamou, jehož obsah částečně unikl do médií v USA. Merkelová si tehdy podle svých slov „nebyla jistá, zda Putin ještě vůbec vnímá realitu“.

Dnes, v souvislosti s ukrajinskou krizí, nabývá tehdejší znepokojivá otázka na tísnivé aktuálnosti.

A co duševní stav vrchního velitele 100 000 ruských vojáků, kteří se právě shromáždili na hranicích s Ukrajinou – a už několik týdnů nechávají celý svět hádat, zda Evropu čeká válka, nebo mír?

Dokonce i dlouholetí znalci Moskvy jsou zmateni. Je Putin skutečně tak brilantní šachista, jak se rád prezentuje? Počítačový mozek, chladný génius? Nebo snad chybí stále větším zkouškám moci, kterými nyní zkouší svět, racionální jádro?

Jedna věc je mezi odborníky nesporná: Putin nikdy nebyl tak izolovaný jako dnes. Jedná se o osamělost, kterou si člověk způsobil sám. Hlava ruského státu ve svých rukou systematicky soustřeďuje stále více moci. „Putin je nyní obklopen už pouze lidmi, kteří ho nekritizují,“ říká odborník na Rusko Fabian Burkhardt z Leibnizova institutu pro studia východní a jihovýchodní Evropy v Regensburgu.

Právě to může mít katastrofální následky, varuje americká politoložka a badatelka v oblasti diktatur Erica Frantzová, autorka standardního díla „Authoritarianism – What everyone needs to know“ (Autoritářství – co musí každý vědět).

Rusko, vysvětlila Frantzová, se vyvinulo v „personalistickou diktaturu“. V čele země s jadernými zbraněmi stojí jediný člověk, který je obklopen pouze přitakávači a vykotlanými státními institucemi, které už nedokážou nic zbrzdit. „V takovém prostředí političtí vůdci více riskují,“ varuje Frantzová, která v tuto chvíli dokonce vidí gradaci stranických diktatur jako ve Vietnamu nebo vojenských diktatur jako v Myanmaru: „Personalistické diktatury s největší pravděpodobností rozpoutávají konflikty s jinými státy a naopak s nejmenší pravděpodobností ustupují.“

Putinův extrémně represivní kurz však začal až na konci roku 2011, kdy šlo o něco zcela jiného: o ohrožení jeho moci doma. Povstání v Egyptě, Alžírsku, Libyi, Sýrii a Tunisku a dalších zemích způsobily, že se najednou otřáslo více diktatur po celém světě než kdykoli předtím. Zdálo se, že se demokracie najednou všude nachází ve vítězném tažení a nahrazení autoritářských vládců všeho druhu je jen otázkou času. Také v Moskvě vyšly najednou do ulic davy lidí „s novou bezstarostností“, jak říkají doboví svědci. Demonstrace po ruských parlamentních volbách v prosinci 2011, kterých se v některých případech účastnilo více než 100 000 lidí, se staly největšími protiputinovskými protesty všech dob.

Putin zareagoval s ledovým klidem – a utáhl otěže svého již tak nepříliš upejpavého státního sledovacího aparátu. Domácí zpravodajská služba FSB převzala úplnou kontrolu nad všemi digitálními procesy v zemi. V policii bylo 400 000 mužů podřízeno přímé kontrole prezidenta. Zároveň byla opět posílena Putinova ochranka, od elitních bojovníků až po ochutnávače. Vůdci protestů roku 2011 dopadli špatně. Alexej Navalnyj byl v roce 2013 odsouzen k pěti letům vězení a později otráven, Boris Němcov byl jedné noci roku 2015 zastřelen na Velkém moskevském mostě nájemným vrahem.

Odborník na Rusko Fabian Thunemann z Humboldtovy univerzity v Berlíně již řadu let upozorňuje na narušenou komunikaci v autoritářských režimech. „V nich trpí deficitem pravdy nejen obyvatelstvo, ale i sám panovník se stává vězněm svého vlastního výtvoru,“ napsal Thunemann v roce 2018 v eseji pro Neue Zürcher Zeitung.

K Putinovým výtvorům tehdejší doby patřilo největší zbrojení v ruské historii. Putin nechal zkonstruovat nové rakety a nové nadzvukové střely, s nimiž, jak zdůrazňoval, Rusko předběhlo Západ. K tomu se přidaly unikátní podvodní drony, které byly navrženy tak, aby do nepřátelských přístavů dopravily jaderné bomby a vyvolaly tam nic menšího než radioaktivní tsunami. Putinova hrůzostrašná zbraň „Poseidon“ připomíná plány na ovládnutí světa, spřádané chichotajícími se padouchy ve filmech o Jamesi Bondovi.

Podle časopisu Der Spiegel už NATO nevylučuje ani možnost, že by Putin mohl usilovat o ozbrojený konflikt se Západem i mimo Ukrajinu. Existují „obavy, že by ruské ozbrojené síly mohly využít své nedávno masivně navýšené přítomnosti ve Středozemním moři, severním Atlantiku a Arktidě k úderům na široké frontě – dokonce i proti státům NATO“.

Patologizování politiků je mezi psychology a psychiatry vlastně odmítáno. Robertson se však domnívá, že v případě Putina je varování výjimečně nutné, a to i a zejména z etických důvodů. Protože: „Mezitím se všechno ještě zhoršilo.

Putin vykazuje všechny klasické znaky člověka, který nezvládl příliš dlouhou etapu v pozici velkého vládce. Putin více než kdy jindy působí dojmem, že už nevidí žádný rozdíl mezi sebou jako osobou a ruským státem. Vladimír Putin extrémně pohrdá všemi kontrolními mechanismy, které byly vytvořeny v intaktních demokraciích, aby udržely na uzdě úchylky mocných: svobodný tisk, svobodné parlamenty, nezávislé soudy, svoboda projevu v ulicích.

Césarománie aneb šílenství císařů: tak historici a psychologové vždy popisovali deformace, které ohrožují vysoké mocenské pozice. Patří do této kategorie i Putin?

Člověk z vysokých řídících kruhů Bundeswehru se domnívá, že Putinovi se líbí, když jsou názory na tuto otázku nyní rozděleny. Oficiálně se německý vojenský expert nesmí v rozhovorech vyjadřovat, jeho jméno proto nesmí být uvedeno. Rád by však poukázal na „záměrnou dvojznačnost“ Putinova chování.

Jako stratég je Putin velmi přeceňován. Spíše se chová „jako ten zlobivý kluk ve třídě, který neustále obtěžuje a vyhrožuje ostatním, aniž by přesně věděl, jak a kde to skončí.

Podobný názor zastává i moskevský dopisovatel deníku New York Times Anton Trojanovskij. Nedávno napsal, že nikdo neví, zda Putin chce válku, nebo mír, a to ani v nejužších moskevských kruzích: „Putin sám se pravděpodobně ještě nerozhodl.

Je to tedy všechno jen cynická hra, kterou si Putin nakonec ještě užívá? Psycholog Robertson nad tím odmítavě mávne rukou. Nikdo si nic neužívá. Sám Putin je v tomto dramatu už dlouho také trpícím: „Ke konci psychicky vyčerpané diktátory stále více pohání strach, že by mohli být ohroženi na životě – což je úvaha, která často není úplně od věci.

Rozdmýchávač strachu má nakonec sám strach: kdo chce Putina pochopit, musí vidět celkový tísnivý kontext, do kterého se ruský prezident za 21 let vmanévroval. To vysvětluje mnohé, včetně šumu a syčení v Putinově dezinfekčním tunelu.

POLITIQ