COOLna

Podle Perlse je pro každého z nás přirozené, že nás něco zajímá a chceme to, a proto vynaložíme energii, abychom to dostali (jedná se o fyziologické i psychologické potřeby). Na začátku si tedy musíme být vědomi toho, že něco chceme a potřebujeme.

Podpora naší spontaneity a individuality vede k tomu, že se jeden od druhého lišíme, chceme různé věci a máme různé zájmy. Je to úplně v pořádku, protože každý jsme jiný a díky tomu je náš svět různorodý a barevný.

Někdy se ale stane, většinou pod vlivem společenských norem nebo nepodpůrné výchovy, že odlišnost a individualita nejsou vítány. Naučíme se, že prosazovat a sdělovat svoje (jiné) názory je špatně. Někdy se také stane, že se našim potřebám někdo nevěnuje vůbec, takže třeba ani pořádně nevíme, co chceme. Můžeme si potom myslet, že být odlišný a mít svůj názor je něco špatného.

Konflikt je přitom situace, která je pro zdravé vztahy a zdravý vývoj naprosto normální a nutná. Jedná se o kontakt dvou odlišných názorů: když se střetnou, umožní vytvoření nějaké nové reality, která oba názory může převyšovat. Je to zároveň situace, kdy přestaneme kontrolovat sebe i okolí a důvěřujeme seberegulačním mechanismům vztahu – tomu, že setkání dvou odlišných pohledů vytvoří něco pozitivního.

Velmi důležitý je zde dobrý záměr, se kterým do setkání (konfliktu) vstupuji. Tím by mělo být přání přinést do kontaktu svůj podíl. Asi je zřejmé, že pohled na konflikt a prosazení se je zde nedílně spojen s ohledem na druhého, s otevřeností k tomu, že naše názory budou různé a že třeba díky našemu kontaktu vznikne něco nového.

Abych se ale vrátila na začátek: k čemu nám tyto myšlenky mohou být dobré, když sami máme problém projevit (prosadit) svoje myšlenky, jít do „konfliktu“?

Možná vám pomůže právě optika, že jde o přirozenou součást vztahů a kontakt dvou (nebo více) odlišností, protože jste vyrostli v přesvědčení, že vaše názory nikoho nezajímají, a teď v tom tápete. Je pro vás třeba úplně nová myšlenka, že nejde o logiku win/loose, ale o to, že je v pořádku sdílet naše názory, myšlenky, pocity, protože tím přispíváme k obohacení celku. Že je v pořádku říci „ne“, vidět věci jinak a mluvit o tom. Že když neříkám, co chci, umožňuji tím druhým, aby rozhodovali za mě, a pak budu pravděpodobně nespokojený.

Pokud svou odlišnost a rebelii necháváme stranou, dochází k jejímu nevědomému hromadění a ona pak stejně vyjde na povrch v nějaké destruktivní formě. Určitě pro nás není zdravé se vším souhlasit a přizpůsobovat se.

Pokud jste tedy vždy ti, kdo ustoupí, kdo se mile usmějí a potom v noci skřípete zuby, zkuste si uvědomit, co ze svých myšlenek a názorů neprosazujete a necháváte si pro sebe. Zkuste si dopřát ten pocit, že vy za to stojíte, že je důležité, aby druzí věděli, co ve vás je.

Jestli máte strach z vlastních silných emocí, připomeňte si, že podstatný je váš pozitivní záměr: ne to druhému „nandat“, ale přinést váš pohled, který má stejný význam jako pohled kohokoliv dalšího.

Možná budete argumentovat, že takové společné tvoření reality není možné s každým. Je to tak – ne každý dokáže poslouchat a je otevřený odlišnosti druhého. A kontakt s někým, kdo pořád prosazuje jen svůj pohled, je nepříjemný. To je potom už podíl druhého a nad tím my nemáme moc, není to naše zodpovědnost.

Petra Prest, psycholog