COOLna

Pocit, že mě bez takzvaného chytrého telefonu, jak magickou krabičku zkušení marketéři prozřetelně pojmenovali, čekají krušné časy, se mě od té doby nepustil. A skutečně: v posledním roce se začal proměňovat nejen on-line svět, ve kterém se podnikavci všeho druhu snažili nakopnout své sociální sítě a honem rychle předělávali weby tak, aby se zobrazovaly přívětivě hlavně na mobilech, ale i ten skutečný, který zčistajasna zaplavily (ba téměř zaplevelily) QR kódy.

Tyhle změti čtverečků odkrývají majitelům chytrých telefonů ve veřejném prostoru další, virtuální vrstvu, do které můžete proskočit z reklam v metru, z plechovek nápojů, ale i z řady cedulí – více informací o fauně a flóře se díky nim dozvíte z informačních stojanů v přírodním parku, virtuální („chytrou“) výstavu vám umožní magický čtvereček na výloze zavřené galerie, na lavičkách Prahy 8 lákaly v době vrcholící pandemie QR kódy na webové stránky s důležitými informacemi. Důležité informace jako takové však na lavičce pro samou QR eleganci pochopitelně nebyly.

Z ulic si QR kódy proklestily cestu i do postupně otevíraných podniků. Na některých místech díky nim můžete platit a vyhnout se tak rizikovému kontaktu s obsluhou, přes nálepku na stole leckde můžete v telefonu zobrazit aktuální menu, aniž vám ho někdo musel nosit. Návštěva pohostinství ale může skončit i tak, že zaplatíte za kamaráda v hotovosti a on vás pak vyzve, abyste mu vygenerovali QR kód, přes který vám pošle peníze na účet.

Samostatnou kapitolou jsou pak aplikace – výhradně přes ty se oznamuje řada společenských akcí, pod záminkou ekologie (účtenky netiskneme, vystavíme digitální) do jejich užívání všemi možnými i nemožnými způsoby vábí prodejní řetězce. V některých parkovacích systémech je použití mobilní aplikace výhodnější než platba hotovostí.

Plakáty na zastávkách, které nabízely přehled dění v hudebních klubech, vystřídal výhružný nápis „sledujte internetové stránky“. Jenže i ten klame a problém posouvá ještě o řád dál: na webech nejen klubů, ale i řady firem, institucí a politiků toho už moc nenajdeme. Proměnily se v pouhé rozcestníky na sociální sítě – na těch jsou soutěže, na ty jsme lákáni, abychom komentovali, komunikovali, hlasovali.

Na řadě webů už dnes nenajdeme nejen aktuální informace, ale často ani kontakt v podobě e-mailu: jsou jen přímou zkratkou právě na sociální, často legračně nazývané komunitní, ve skutečnosti ale soukromé a z našeho brouzdání profitující sítě. Nejste-li na nich, ke spoustě informací týkajících se praktického chodu společnosti se prostě nedostanete.

Biblické proroctví o posledních, kteří budou prvními, jako by se při získávání digitálních kompetencí naplňovalo přesně opačně: poslední často nejsou prvními, ale ještě víc vzadu. I proto je ostatně v digitální ústavě, kterou česká sněmovna schválila na konci roku 2019, vedle práva na poskytnutí digitální služby také právo nabízené digitální služby při komunikaci se státem nevyužívat. Na žité a často tíživé realitě těch, kdo digitální služby skutečně využívat z různých důvodů nechtějí či nemůžou, to ale příliš nemění.

I moje Nokia už se v současném světě cítí nesvá. V poslední době začala stávkovat. Už jsem si zvykl, že neumí přečíst smajlíky z chytrých telefonů – často mi tak přijde jen řada čtverečků a já se pokouším domysleti, jakou emoci se pisatel asi tak pokusil do zprávy vklínit. Teď navíc přijaté SMSky z chytrých telefonů začala z neznámého důvodu rozkouskovávat a dávkovat na menší části a trvá klidně i hodinu, než přijde zpráva kompletní. Obyčejná sdělení se mění v antická dramata na pokračování. Netuším, o co jde technicky, ale jisté je, že chytré telefony se s těmi hloupými zkrátka přestávají bavit.

Přestože jsem vždycky pracoval v různorodých kolektivech a potřeboval poměrně často a intenzivně komunikovat, e-mail, SMSky a občasné zavolání bylo vždy plně dostačující. Aplikace ani sociální sítě mi pro osobní komunikaci nic nového nenabízejí a nezdá se mi ani, že by to v komunikačních kvalitách posouvalo lidi kolem mě. Naopak mám spíš dojem, že lidé už často ani nevědí, kterým z nabízených kanálů danou věc řeší a kde o ní komunikují, a tak řadu často důležitých zpráv přehlížejí…

Obdobně je to se zmíněnými QR kódy. Pokud si něco můžu přečíst vytištěné, takříkajíc černé na bílém, nevidím důvod, proč bych si to měl zobrazovat v malém digitálním přístroji – a je jedno, jestli jsou to informace v přírodních parcích, program festivalu, kterého se účastním, či menu v restauraci. Těší mě, že daná technologie existuje.

Příkladem za všechny budiž aplikace Pozor, tramvaj určená nepozorným chodcům. Umožní vám civět do mobilu, i když zrovna přecházíte koleje, a mile vás na displeji vedle rozkoukaného videa upozorní, že před vámi jede tramvaj. Vážně je tohle nejlepší řešení, jak snížit počet srážek chodce s tramvají, které jsme ve 21. století vymysleli, nebo jsme jen podlehli svodům neofilie?

Začal jsem si postupně všímat nadšeneckého rvaní technologií do všeho, kam to jen jde, při kterém ale zcela zanikl původní účel věci. Displejů na zastávkách, které zobrazují příjezdy jednotlivých linek, ale při ostrém slunci nejsou vidět. Automatických dveří s rozverně blikajícím tlačítkem ve vlaku tak pomalých, že se u nich tvoří zácpy. Dotykových displejů na sporácích, se kterými člověk často zápasí déle, než se ohřeje voda. Či dotykových displejů na chytrých telefonech, které mě ostatně baví v tomto smyslu nejvíc!

Dlouho mi totiž vrtalo hlavou, proč se pořád tolik rozbíjejí. Důvod je nasnadě: chytré telefony mnohem častěji padají. A není divu. Pokud se zamyslíme nad jejich designem, dojde nám, že je sice perfektně čistý a uhlazený, ale zároveň ohromně nepraktický. Nevejde se při volání pohodlně ani do ruky, natož při chůzi do kapsy. Proto je jejich vlastníci při přesunu často nejraději pevně svírají v ruce a při nejbližší příležitosti pokládají rovnou před sebe na stůl.

Svému přístupu, ve kterém vzniká jen tolik informací, kolik skutečně má a musí, a který je jakýmsi přirozeným dramaturgem, jsem začal zase trochu věřit. To, co jsem si osobně nazval informační ekologií, se postupně potkalo s právem na analog – kampaní, které se aktuálně v rámci programu Digitální svobody organizace IuRe věnuji. Neusilujeme v ní o nic víc než o to, aby lidé, kteří z různých důvodů nemůžou či nechtějí využívat digitální technologie, nemuseli.

Christopher Wylie, řečený první veliký whistleblower mileniálů, který odhalil skandál kolem společnosti Cambridge Analytica, ve své knize Mindf*ck: Cambridge Analytica a plán na zničení světa detailně popisuje, jak firma, kterou pomáhal vybudovat, na základě pečlivého rozčlenění a využití dat z on-line prostoru ovlivňovala politické režimy v afrických zemích, hlasování o brexitu i americké volby.

Ani o pár let později nejsme schopni důsledky toho, co se odehrálo, pochopit nejen my, obyčejní IT nevzdělanci, ale ani takzvaní odborníci. Wylie popisuje, jak vyšetřovatelům, kteří se tímto největším mezinárodním kyberzločinem později zabývali, musel kreslit plánky, aby alespoň zhruba teoreticky pochopili, co je vlastně předmětem vyšetřování…

Teorii, podle které jsme používáním technologií začali šlapat na paty své vlastní filozofii a demokratickým hodnotám, rozvádí v knize Temné zítřky také britský konceptuální umělec, spisovatel a esejista James Bridle. Přes řadu dějinných příkladů přichází s tvrzením, že náš intenzivní vztah s digitálními technologiemi je skutečně unikátní a s obvykle uváděnými paralelami, jako je nástup knihtisku, rádia či televize, vzhledem ke svým širokým souvislostem zkrátka nesrovnatelný.

Zmíněné knihy odhalují další kouzlo přístupu, kterému v IuRe/Digitálních svobodách říkáme právo na analog. Nevyužívání sociálních sítí a mobilních aplikací je totiž krom jiného patrně nejlepší prevencí před vytvářením datové stopy, na základě které nás pak mohou marketéři za účelem efektivního zacílení zařadit do jedné z definovaných skupin. Nebo třeba stávající politická moc vyhodnotit z různých důvodů jako nepohodlné.

Tím, že nemám chytrý telefon, minimálně snižuji riziko, že s mými daty bude nějak pracovat a nějak si je vykládat Google nebo Apple. Tím, že nejsem na sociálních sítích, obdobně klesá pravděpodobnost, že si vzhledem k mé nízké datové stopě nikdo nebude psychologicky pohrávat s mými tajnými tužbami. Uniknutí z chapadel, která on-line společnost rozhazují do jednotlivých skupin, mě pak – jak doufám – umožní být tolerantnější k názorům a zvykům ostatních.

Na základě námi produkovaných dat je totiž každý z nás každý den vystavován zcela odlišné verzi on-line reality, ať již ve formě příspěvků na sociálních sítích, reklam, či zpravodajského obsahu (zdravím namátkou Aktuálně.cz s jejich automatizovaným doporučováním obsahu a také Seznam.cz, z jehož e-mailu se v současné době z důvodu úrodnější datové těžby vlastně nejde odhlásit: musíte ještě kliknout na takzvané Zapomenout uživatele). Pokud myslíme občasné řeči o potřebě vzájemného společenského porozumění jen trochu vážně, nebylo by pro začátek fajn mít možnost hádat se vůbec nad stejným informačním obsahem?

Že bych ve svém přístupu navíc nebyl sám? Jiná data, ta o prodejích tlačítkových telefonů ( Rostou!) leccos odrážejí. Přesytili se snad lidé během pandemie chytrých telefonů a vracejí se k informačně klidnějšímu režimu? Těžko říct.

Finmag