COOLna

Najít si práci může trvat stovky hodin. Frustraci zvyšuje pocit, že většina toho času – který vám samozřejmě nikdo nezaplatí – je ztracená jen kvůli zbytečné byrokracii ve firmách.

Celkem očekávané otázky na činnost organizace, do které se hlásím, a na moji motivaci doprovázejí i další. Nenašla jsem si, jak dlouho je ve firmě její současný šéf. Nedokázala jsem si vymyslet vhodnou slabinu, kterou na mě kritizují přátelé (ideálně takovou, kterou lze přeměnit v klad!). Moje životní vzory by měly být z oblasti, ve které chci pracovat. Nezaujala ani odpověď na obecnou otázku, co mě motivuje, zatímco kdo mě motivuje se mi povedla. A především: „Oční kontakt, Karolíno!“

Cestou zpátky mě rozbolí hlava. Další den přichází e-mail, že to bylo těžké rozhodování, ale bohužel mě musí zklamat. Bohužel se nedozvím proč, reflexe žádná.

Opakuji si, že už jen pohovor je velký úspěch.

Žádné z těch míst přitom není pro začátečníky – i když se v nadpisu inzerátu slovo začátečník objeví, stejně pak v jeho textu najdete, že chtějí zkušenosti.

První fáze řízení je v lepším případě životopis a motivační dopis psaný na míru podle požadavků na konkrétní práci. V horším případě se jedná o obyčejný formulář v textovém editoru, kam se cévéčko musí vypsat mechanicky, čímž člověk může ztratit klidně hodinu. Připočtěte k tomu čas na vymýšlení motivačního dopisu nebo odpovídání na konkrétní otázky – všechno musí být perfektní – a na jednu přihlášku vám vyjdou třeba tři hodiny.

Je jedno, jaký obor děláte – odesílání desítek a stovek přihlášek čeká naprosto každého.

Některé ještě čeká jednodenní „assessment centre“, kde uchazeče budou ejčár zaměstnanci pozorovat, jak se chová v týmu.

Mnohé pohovory jsou navíc dvoukolové. Vládne především pocit nikdy nekončící frustrace z toho obrovského množství ztraceného času. Četl to vůbec někdo pořádně? „Dostali jsme na tuto pozici téměř šest set přihlášek, tu vaši jsme nevybrali do další fáze. Bohužel nemáme zdroje na poskytování zpětné vazby.“ A konec. To je ještě lepší varianta, mnohé organizace se vám neozvou vůbec. Člověk každé ráno vstává s pocitem zoufalství, že zas bude muset vymýšlet další pozitivní motivační řeči.

Když je přijímací proces frustrující, demoralizující a zbytečně zdlouhavý (podle jejich vlastních slov) i pro ekonomicky zajištěné profesory, kteří si zvládli vybudovat úspěšnou kariéru, co má pak říkat třeba chudý člověk bez práce?

Čemu se vlastně divíme? André Spicer v článku pro Guardian popisuje proces, který vedl k tomu, jak se z pracovníků firem skutečně staly „resources“ – zdroje, kteří slouží zvyšování zisku akcionářů, a až ve druhé řadě jsou lidmi. Oddělení „human resources“ tak není pro „lidi“ – Karen Wickre pro The Wired popisuje, že i bývalí CEOs velkých firem naznačují, že funkce HR je především udržení hladkého chodu firmy, kde je každý zaměstnanec pouze kolečkem ve velkém stroji. Odtud plyne neoblíbenost personalistů – jsou to zaměstnanci, za kterými máte chodit se svými problémy, jenže jejich úkolem není pomoct vám, ale pouze ochránit firmu. Fakt, že zájmy firmy a jejích zaměstnanců často můžou stát v přímém rozporu, se ukázal především v době vypuknutí metoo – už před tím si spousta obětí na problematické chování stěžovala, HR oddělení nicméně jejich stížnosti zametala pod koberec, někdy se to dokonce obrátilo proti samotnému stěžujícímu.

Dnešní HR oddělení toho o vás ví hodně už jen ve chvíli, kdy se na danou pozici hlásíte. Mnohé přihlášky, které jsem posílala – některé i obyčejně e-mailem v rámci jednoho dokumentu spolu s přihlašovacím formulářem – obsahovaly tzv. monitoring form. Vždycky vám řeknou, že údaje v něm vyplněné nebudou nijak zohledňovány v rámci vaší přihlášky, že jde pouze o monitorovací účely. Někdy můžete na otázky neodpovědět, vždycky můžete lhát. Přesto mi běhá paranoidní mráz po zádech z představy, že většina firem má alespoň teoreticky u všech svých kandidátů seznam informací na příklad o tom, jestli se identifikují jako židé, muslimové, gayové, transgender nebo se starají o dítě.

Důvěra v HR je u mnohých lidí je na bodu mrazu, přesto se proti podobným praktikám nikdo neohrazuje, protože… Každý potřebuje práci. Co mělo sloužit sociální spravedlnosti, tak zvyšují míru byrokracie, kterou je zavalen uchazeč, zaměstnanec i firma samotná. Otázka přitom je, jestli sesbírání dat skutečně zabraňuje diskriminaci (Co s nimi firma vůbec dělá? Jak je vyhodnocuje?), nebo jestli jejich sběr a třídění jen zaměstná řadu úředníků a firma si pak do inzerátu, na web a do výroční zprávy může napsat, jak jí záleží na inkluzivitě.

Přijímací proces se proměnil ve zdlouhavou a (minimálně z pohledu uchazeče) netransparentní záležitost. Na to, jak velký je dnešní kapitalismus velký přítel s byrokracií, upozornil americký antropolog David Graeber.

Byť si lidé v postkomunistických zemích byrokracii spojují spíš se svým bývalým režimem a státním sektorem, ona vesele bují i v soukromých firmách.

Graeber řadí HR mezi tzv. bullshit jobs – povolání, která by mohla ze dne na den zaniknout, aniž to na společnost mělo jakýkoli negativní dopad. Zrušit HR zní samozřejmě lákavě a některé firmy se svých HR oddělení zbavují. Panují však obavy, jestli to nepovede jen k tomu, že veškeré činnosti, které dosud vykonávali lidé z HR, se přehodí na jiné manažery. Karen Wickre z Wired zas navrhuje změny, jak HR pracovníky proměnit z byrokratů neustále citujících tentýž paragraf v zaměstnance, kteří budou skutečně ku prospěchu samotným zaměstnancům. Portály věnující se human relations si samozřejmě své ohrožení uvědomují a neustále mluví o potřebných inovacích – můžeme jim ale věřit, že „řešení“ nebude zase jen další formulář?

Fakt je, že dnešní nastavení rozhodně nevede k žádné „flexibilitě“ ani „inovativnosti“ trhu práce, natožpak ke štěstí „lidských zdrojů“. Zvláště ve chvíli, kdy se běžně stává, že HR oddělení házejí zaměstnance s jejich stížnostmi na šikanu či obtěžování přes palubu, jsou mnozí zaměstnanci nuceni zůstávat pracovat v neuspokojivých podmínkách. Hledání zaměstnání na zbyrokratizovaném trhu práce je časově i psychicky vyčerpávající samo o sobě a je jen těžko představitelné, jak jím prochází někdo, kdo při tom pracuje na plný úvazek nebo si nedejbože dovolil mít rodinu. Argument „tak si najdi jinou práci“ se postupně stává hořkým vtipem.

Karolína Kašparová