Kdo kdy nezatoužil po návratu do čisté dětské mysli nebo stavu, kdy netušil o nástrahách a hrozbách tohoto světa? Jana Infeldová v písni Malorážka to vystihuje přesně: Chci vypnout mozek a spát a chvíli nemyslet na to, co všechno může se stát. Chci mít IQ pět, mít IQ pět, ničím se netrápit, na nic nemyslet.
Nevědomost může být opravdu sladká, ale samozřejmě i nebezpečná. Chuck Palahniuk si ve své povídkové sbírce Něco si vymysli pohrává s touto myšlenkou v příběhu dětí, jež si dobrovolně způsobovaly lobotomii, aby se mezi vrstevníky dostaly na stejnou úroveň myšlení, respektive nevědění. To jim potom zajistilo blaženost a čtenáři mráz na zádech.
Způsob, jakým je naše mysl zkonstruovaná, je svým způsobem k pobavení. Pokud něco nevíme, náš mozek nám jen tak neumožní se dozvědět, že to nevíme. Připadá to jen mně jako fantastický boží vtip? Ti, co nevědí, zkrátka nevědí, že nevědí. A aby toho nebylo málo, my navíc své vědomosti přeceňujeme: dokonce čím víc jsme v něčem laici, tím se přeceňujeme víc a jsme schopni prosazovat svůj pohled divoce a bojovně. Ostatně už Konfucius prohlásil, že skutečné poznání je znát rozsah své nevědomosti.
Nekompetentnost je mozkem blokována na podvědomé úrovni a tuto situaci nelze řešit jinak než vzděláním. Proto bychom si měli záměrně pěstovat schopnost cítit se, chovat se a myslet jako začátečníci.
Japonský termín shoshin označuje paradox „mysli začátečníka“. Jím se nám učitelé zenu snaží připomínat, abychom zůstali ve svém pojetí vlastní znalosti co nejpokornější. V mysli začátečníka je vždy prostor pro nové možnosti, ale v expertově mysli jich je jen velmi málo.
COOLna 
Napsat komentář