COOLna

Bloom v Uzavírání americké mysli popisuje, jak se především od šedesátých let začaly na amerických univerzitách naplno šířit nebezpečné tendence relativismu a historismu – hledání univerzálních pravd vystřídala vize, podle které existují různé, stejně uznáníhodné soubory hodnot a podle které je nutné filozofická a literární díla zkoumat jen v dobovém kontextu. Dřív se při četbě Platóna studovala samotná lidská přirozenost, dnes se Platón čte jen pro pochopení toho, jak fungovala společnost ve starém Řecku. Podle Blooma tato agresivně prosazovaná tendence všechno relativizovat oslabuje kritické myšlení a ničí svobodu slova, protože lidé se začali bát v něco skutečně věřit – ať už v křesťanského boha, nebo ve výjimečnost vlastního národa.

Rozklad hodnot se projevuje ve všech společenských sférách – lidé se rozvádějí, studenti se nechtějí vázat, neposlouchají klasickou hudbu, a když čtou Platóna, vyvozují z něj špatné závěry. Není ale docela jisté, jaký je postoj samotného Blooma k milovaným hodnotám jako rovnost a spravedlnost – na jednu stranu říká, že americká tradice rovnost zaručuje a studentské protesty třeba za práva žen nebo proti rasové diskriminaci jsou zbytečné. Na druhou stranu ovšem uznává, že tradiční uspořádání rodiny bylo vůči ženám nespravedlivé; podle něj ale fungovalo a žádné jiné nemáme.

Kde se tedy nacházíme? Chceme hodnoty jako rovnost a spravedlnost, nebo pragmaticky fungující tradici? Toto rozpolcení vnímá i jedna z největších kritiček knihy, v době jejího vydání čtyřicetiletá filozofka Martha Nussbaumová. Blooma obviňuje, že na jednu stranu hlásá demokratickou tradici amerického liberalismu, na druhou stranu ale žehrá na rozšiřování vysokoškolského vzdělávání a myslí si, že univerzita by měla být prostorem pro pár vyvolených géniů ze zajištěných rodin, kteří budou apoliticky filozofovat o lidském životě: „Podle Bloomovy temné vize by múzu, která inspirovala velká starořecká díla, chaos dnešní Ameriky děsil. Jistě by prchala hledat útěchu, pokud by mohla, za zdi privilegované elitní univerzity, aby tam mohla s hrstkou vyvolených lidí rozmlouvat o skrytých pravdách.“
Bloomova úzkost ze stavu vysokoškolského vzdělávání nicméně v mnoha ohledech opodstatněná je – proto ve společnosti tolik rezonovala. Hodnota hledání vyšších pravd, která by podle Blooma měla být základem vysokoškolského vzdělávání, totiž pro většinu společnosti začala ztrácet význam. Bloom nadává mimo jiné na přemíru studentů ekonomie, kteří prý studují jen pro peníze, a tím vzdělání znehodnocují. Spolu s narůstající masovostí univerzit se začal měnit důvod, proč lidé vlastně studují. A my na tuto otázku neumíme spolehlivě odpovědět. Ztratilo vzdělání jako takové v očích společnosti úctu a slouží dnes jen jako příprava na budoucí zaměstnání? To je jedna z Bloomových nočních můr.

Bloom rovněž velmi správně poukazuje na rozpolcení akademické sféry, kde přírodní vědci v zásadě pohrdají svými společenskovědními či humanitními kolegy. Dokonce ani v rámci jednotlivých oborů spolu jednotlivci nekomunikují a nevědí, na čem jejich kolega pracuje. Další opodstatněná námitka je, že humanitní a společenskovědní studijní programy jsou často chaotické a nahodilé – tady něco z tradice, tady něco o rase, tady o genderu, ale jaký to má jednotící smysl? Byla jsem na mnoha přednáškách filozofů o hodnotě studia humanitních věd – někteří citovali obskurní německé filozofy ze třicátých let, jiní si z toho otevřeně dělali legraci, protože ta otázka je podle nich nezodpověditelná. Není ale pro samotné humanitní vědy škodlivé hledání odpovědi vzdát? (Smyslu humanitních věd jako nutných pro udržení demokratického ducha společnosti se, mimochodem, ve své knize Not for Profit: Why Democracy Needs the Humanities [Ne pro zisk: Proč demokracie potřebuje humanitní vědy] věnuje i zmíněná Martha Nussbaumová.)

Ona rozkouskovanost a ztráta směru se přenáší i na společnost jako celek – pokud boříme tradice jako nespravedlivé, máme je čím nahradit? Bloom má pravdu v tom, že pouhá mnohost životních stylů sama o sobě může pro mnoho lidí znít děsivě a prázdně a na udržení celospolečenské solidarity nemusí stačit.

Bloom se dostává do paradoxní pozice, která je pro spoustu konzervativních kritiků reforem ve vzdělávání typická – je sice velkým zastáncem volného trhu a pohrdá marxisty, kteří upozorňují na problémy, ale vadí mu tržní kritéria ve vysokém školství (například to, že se vysoké školy přizpůsobují požadavkům platících studentů-klientů). Neměl by ale logicky dojít k závěru, že úpadek humanitních věd souvisí – vzhledem k jejich nezpeněžitelnosti – i s průnikem tržních mechanismů do vysokého školství? Ekonomicko-společenské procesy (například fakt, že i díky vysokému školnému je větší tlak studovat něco, po čem bude přímo následovat výnosné zaměstnání) ale Bloom řešit nechce. Hlavní problém je podle něj filozofický.
Velká část Bloomovy knihy je jen klasické nadávání na novou generaci, zároveň je ale jedním z prvních silných hlasů, které volaly, že na amerických univerzitách je cosi shnilého, co začalo pronikat do celé společnosti. Pro kritiky jako Bloom, ale i Haidt a Lukianoff, je zároveň typické to, že sice reagují na různorodé společenské frustrace, ale problém vidí jen v tom, že podle nich vyhrály špatné akademické ideje, aniž by zohledňovali společensko-ekonomické proměny společnosti.

Karolína Kašparová