COOLna

Nejúspěšnější příspěvky médií a sociálních sítí nejsou ty, které jsou podstatné z hlediska světové budoucnosti, ale které jsou nejzajímavější pro diváka nebo čtenáře. U těch zůstanete, ty budete konzumovat, na ty budete klikat. A to je přesně to, co média živí – čím déle zůstanete, tím více jim dáte vydělat. Čím více bude mít médium takto úspěšných příspěvků, tím lépe zaplatí své redaktory a zdokonalí své algoritmy – aby vám příště předložili ještě více takto zajímavých příspěvků.

Problém je především ten, že atribut „zajímavý“ nemusí nijak souviset s pravdivostí nebo důležitostí takové informace.

Technologie postfaktické doby (média, sociální sítě, internet, e‑mail) vytvářejí čím dál méně obsahu, který je hluboce důležitý, protože taková relevance je pro ně irelevantní. Zajímá je až na pátém či desátém místě. Naopak upřednostňuje co nejvíce příspěvků vyvolávajících vaše emoce. Činí tak i tím, že se původně důležité zprávě (vzpomeňme jen nedávno: covidová omezení, očkování, zavření škol) věnuje z úhlu pohledu, s diskusemi a nadmírou, která tyto emoce dodatečně vyvolá.

Mediální technologie dávno změřily, na co kliknete a u čeho vydržíte. Neošálíte je. Vědí, že více času strávíte nad zprávou o nějaké (třeba z kontextu vytržené) zprávě z radnice, nad naštvávací reportáží o tom, jak je nový předpis nesmyslný a jak někomu uškodil, nebo nad podrobným líčením, že někde je neřád a něco nefunguje.

A jsme u umělých emocí a vyvolávání senzací nafouknutými nadpisy s umělým zdáním aktuálnosti a problémů, jen abyste na ně klikli.

Protože ještě než na tyto nadpisy kliknete – už jste naštvaní, už máte strach, už něco cítíte. Ještě dříve, než se dokážete rozhodnout, jestli je zpráva užitečná. Právě kvůli této emoci na tyto zprávy kliknete. Je to zkrátka naopak, než by tomu být mělo. O svých emocích bychom se měli rozhodovat na základě významu, který věc pro nás má (či nemá). Neměly by o nich rozhodovat technologie, jimž propadáme, finty novinářů (na vytváření titulků jsou dokonce najímáni specialisté!) nebo společnost lidí, jíž se vystavujeme.

Jsou to drobné emoce. Často skoro nepatrné. Ale právě tato postupná nadmíra malých emocí nás dlouhodobě promění. Není možné vypít deset piv denně (ani když pijete po malých skleničkách) a myslet si, že to nebude mít vliv na naše zdraví. Není možné prožívat sto drobných zbytečných emocí denně a myslet si, že to neovlivní naši duši.

Bohužel nemůžeme obviňovat jen jednu stranu, provozovatele těchto zpravodajských webů. Pokud by dnes vzniklo médium, které by přinášelo pouze ty nejdůležitější, objektivní, ale emoce nevyvolávající zprávy – brzy by zaniklo na čtenářský nezájem. Postfaktická doba si vychovala postfaktického diváka (konzumenta) a postfaktický konzument má jasné představy o tom, jak má jeho médium fungovat.

Velmi často bohužel takové představy zahrnují požadavek, že chceme médium (web, sociální síť), jehož sledování je snadné, zábavné, ne‑obtížné. Abychom jako čtenáři nemuseli příliš přemýšlet. A už vůbec ne snad si muset dohledávat informace nebo se seznamovat s rozporuplnými pohledy či komplikovanými problémy. Chceme vše snadno chápat a tím získat útěšný dojem, že jsme chytří, situaci rozumíme lépe než její aktéři a že se ve světě dokážeme dobře zorientovat. Chceme pobývat tam, kde informace a emoce potvrzují to, co si chceme myslet, kde zažíváme to, co chceme zažívat. Kde se setkáváme s názory, které chceme číst. Ale jsou to dobré názory?

K tomu, abychom zůstali a hltali záplavu mediálního obsahu nebo sociální sítě, se hodí jak silně pozitivní (štěňátka!), tak především negativní emoce. Protože negativní emoce (naštvání, nesouhlas, strach, zděšení, znechucení) fungují v udržení naší pozornosti především. To, co mě naštve, sdílím, komentuji, hovořím o tom, přeposílám to známým… Nemůžu na to přestat myslet. Hned zítra o tom promluvím s kolegyní.

A tím šířím nejen obsah (a zaručuji finanční zisk) daného média nebo sociální sítě. Šířím tím především další negativní emoce – u sebe i ve společnosti.

Co jsme si výše popsali, se neděje jen na webech a sociálních sítích virtuálních (na facebooku nebo twitteru), ale i v našich sítích reálných – v sociální síti pavlačové diskuse, v sociální sítí kolegyň kafařek v práci, v sociální síti vlastní rodiny.

Už i naše reálné vztahy jsou twitterizovány. Především spěcháme za druhými, abychom je jako první informovovali o špatných, naštvávacích, i když zbytečných informacích. Chvátáme sdělit druhému, co špatného jsme zase slyšeli – abychom jako první spatřili jeho „mračítko“, dislike. Emoční reakce v tváři kolegy nás potěší. Byli jsme první! To je úspěch! Ulevíme si navíc společně. A dále se infikujeme.

A teď – co je důležité? Jistě nemusím vysvětlovat, co takové hltání emocí, zpráv a toxických interakcí (virtuálních i reálných) udělá krátkodobě i dlouhodobě s naší duší. Vyčerpáme se. Negativní emoce nám zkazí náladu. A jak jedna po druhé přibývá, postupně nahlodají i náš pohled na svět. Propadneme iluzi, že tyto uměle přiživené, účelové či skupinově vytvářené emoce objektivně reprezentují vnější svět. Že je vskutku takový, jak nám jej líčí bulvár nebo přepálené zprávy. Že se jedná o jeho pravdivý, úplný a vyvážený obraz. A začneme se ptát, co a zda vůbec můžeme s tak špatným stavem světa vlastně dělat.

Jistě je lepší sledovat hodnověrnější kanály (například veřejnoprávní) před bulvárními. Ale stoprocentní jistotu vám dá pouze vlastní vzdělání, rozum nebo moudrost, se kterými (ne)dokážeme kvalitu a relevanci předávaných názorů rozlišit.

Dalším faktorem postfaktické doby je, že zprávy, informace a sociální sítě konzumujeme nadměrně. I kdyby se jednalo o relevantní, objektivní a důležité informace, i tyto by nás v takové nadmíře vyčerpaly. Protože na rozdíl od našich dědů, kteří jednou týdně v neděli ráno přečetli noviny, složili je a šli žít, my jsme obklopeni informačním hlukem neustále.

Stále kontrolujeme sociální sítě. Posíláme si vzájemně e‑maily s naším naštváním a emočními zprávami. Stále chodíme na zpravodajské kanály kontrolovat, co je nového. A to je problém. Protože po dvou hodinách se svět obvykle výrazně nezmění. Ale daný zpravodajský (či jiný) web ví, že už za dvě hodiny přijdeme zpět a vyžadujeme nové zprávy, nové dávky emocí. Jak na tento náš požadavek bude reagovat? Vyhoví nám, samozřejmě. A předloží, co požadujeme – vytvoří pro nás novou emoční zprávu s obvykle trochu umělou relevancí (protože za ty dvě hodiny se ve světě skutečně nic tak důležitého nestalo).

Stále nám hraje v práci nebo autě rádio a v něm jdou zprávy, rozhovory, často povrchní řeči, ne‑li přímo tlachy, proložené beztvarou a stále stejnou zvukovou hmotou, kterou lze bohužel na většině stanic takzvaného středního proudu stěží nazvat kvalitní hudbou. Když nás to přestane bavit, jdeme na facebook. Když na facebooku nic není, zkontrolujeme novinky. A tak pořád dokola. Proč to všechno děláme?

Za prvé – částečně je odpověď prostě stále stejná: protože nás to baví, zaujme, chytne. Nemusíme navíc myslet na něco jiného – často na něco důležitého, ale nepříjemného. Nemusíme zůstat v sobě, se svými myšlenkami a prožíváním. V prostoru, kde právě kvůli této chaotické a nezřízené informační konzumaci často není příliš uklizeno.

Jak snadné je přenechat kontrolu nad vlastním proudem vědomí někomu druhému – webovému kanálu, rozhlasu, televizi, tlachání s druhým člověkem o ničem. A zároveň platí, že kdybychom tyto aktivity výrazně omezili, zažili bychom nepříjemné nutkání – úzkost, že nám něco uniká. Jedná se tedy o klasickou závislost, ne nepodobnou třeba té alkoholové. Bažení, neodolání, přehnané užívání, opilost, kocovina, důsledky.

Druhý důvod ale je, že pomalý a plíživý vliv informační vyčerpanosti si bohužel často neuvědomujeme přímo. Nemáme „silné puzení zavřít facebook“, i když už jsme vyčerpali kognitivní kapacitu zpracovat nové informace. Nemáme totiž v mozku žádná čidla tohoto vyčerpání na rozdíl od situace, kdy někam nanosíme deset těžkých beden a poté víme, že si musíme na chvíli odpočinout.

Tato vyčerpaná kapacita se projeví v prožívání pouze nepřímo – nedostatkem schopnosti regulovat své prožívání: signálem jsou naše špatné nálady, úzkosti, naštvání, negativní hodnocení světa. Projevem tohoto vyčerpání je tak naše neschopnost dostatečné sebekontroly, za kterou jsou zodpovědné stejné mozkové funkce, které touto informační nadmírou vyčerpáme.

Důsledkem vyčerpání sebekontroly je pak také paradoxně neschopnost facebook vypnout – tedy neschopnost opustit to, co nám škodí a co tuto neschopnost dlouhodobě vyvolává. Ocitáme se v začarovaném kruhu.

Chceme, aby vše bylo hned, aby vše bylo rychle jasné – jako na internetu.
Chceme hned proniknout k podstatě a smyslu – jako v desetiminutovém TEDx videu.
Nejsme schopni tolerovat obtížnost, délku, nejasnost, nejednoznačnost, různost – stejně jako nejsme schopni tolerovat takovéto video. Ale život má přece přesně takové vlastnosti, že?
Chceme, aby vše obtížné bylo krátké, jako jsou krátká videa, která sledujeme pro pobavení.
Chceme, abychom chápali smysl světa, okolí i sebe jasně a stručně jako v délce twitterového statusu.
Chceme, abychom měli řešení na složitá životní tázání hned jako při vyhledávání na googlu a v nekonečné záplavě pětibodových řešení na všechno, která se tam na nás vyvalí.
Chceme, abychom všude mohli vyjádřit jakoukoli svou reakci jako při lajkování nebo komentování na facebooku.

Naše hodnocení a vnímání světa se tak stává velmi podobné tomu, co děláme a s čím se setkáváme na internetu. Své vztahy pak bohužel vytváříme podobně. Platí prostě stará poučka, že se stáváme tím, čemu věnujeme většinu své pozornosti. Twitterizujeme vlastní duši i duše našich blízkých. A domníváme se, že takový je svět.

Musíme pečlivě vybírat, kým se obklopíme, s kým (a kolik a o čem) se budeme bavit a o čem se bavit nebudeme. Musíme kontrolovat, kolik negativity nám do života přináší styk (a komunikace) s konkrétními lidmi – a hledat spíš ty, kteří nám přinášejí kvalitu než nekvalitu. Tím vytváříme a posilujeme své nastavení k hledání spíše toho pozitivního. Protože všichni chceme žít spíše pozitivní život, že?

Náš svět se výrazně (co do přítomnosti negativních lidských vlastností a společenských nešvarů) nemění. Studujete‑li jen trochu historii, setkáte se s tím, že všechny fenomény a lidské slabosti – od korupce po násilí, od ignorance po pýchu, od lakoty po hloupost, od závisti po nepřejícnost – se v ní neustále opakují.

Jsou zde stále lidé lepší a horší. Nepřibývá ani jedněch. A společnost je díky nim v tomto ohledu také stále stejná. Řítí se na nás neustále mnohé katastrofy, ale produkujeme také mnoho báječných pomocníků, které dokážeme využít i zneužít. Máme a vždy jsme měli dost lidí, kteří se jim jsou ochotni postavit. Dokonce lze říci – byť už je to téma na jinou úvahu – že právě toto napětí a nutnost neusnout nikdy na vavřínech společnosti dosti prospívá.

Co se ale v současnosti VÝRAZNĚ změnilo, je množství prostředků, kterými se o lidských nešvarech, napětích a možných katastrofách informujeme. Změnila se naše ochota, ba přímo masochistická touha se o nich neustále dozvídat, děsit se jich a nesouhlasit s tím, co o nich tvrdí někdo druhý. Změnila se naše ochota mentálně se jimi zabývat nebo se v nich jakkoli jinak ráchat.

Důsledkem je, že zaplníme svůj život emocionálním a informačním brakem (negativitou, nevírou, naštváním, strachem). Kvůli tomuto zahlcení pak nemáme dostatek prostoru pro vytváření čehokoli kvalitního.

Pojďme tyto poměry převrátit. Pokud budeme jen deset procent svého času věnovat sledování a hodnocení druhých, hltání médií a nepříliš užitečné komunikaci, a devadesát procent nesnadnému úsilí o zlepšování světa, o kvalitu své práce, vlastního života a vztahů s druhými, nevěřím, že by takový člověk nedokázal nalézt důvody k hluboké radosti – jak v sobě, tak ve svém okolí.

Dalibor Špork