V komentářích, které spadají do první poloviny roku 2020, se dočtou, že vedení státu strašilo příliš, nejspíš proto, že ustrašený lid se dá lépe ovládat, v těch podzimních zase, že strašilo trestuhodně málo.
Některé badatele možná zmate fakt, že pod tak protichůdným hodnocením najdou stejná jména autorů. Zatímco na jaře komentátor tvrdil, že všichni už mají omezování a náhubků dost, v říjnu tentýž vládě spílá, že omezování a nutnost nosit roušky na léto zrušila a tím ohrozila zdraví národa.
Z toho je vidět, že strašení není vůbec jednoduchá disciplína. Horko těžko ji zvládají nejen politici, ale třeba i rodiče, když vychovávají děti, nebo doktoři, když vychovávají rodiče. Mně kdysi postrašila jedna dětská lékařka, že sotva dvouletý synek má šelesty na srdci. Vynervovalo mě to natolik, že jsem je dostala taky. Neuklidnil mě ani záznam EKG, který žádnou srdeční vadu nenaznačoval.
„EKG nemusí nic znamenat,“ zašlápl totiž úlevu odborník v kardiologické poradně pro děti a pozval nás na kontrolu za půl roku a pak zase za půl roku. Během té doby jsem získala své první šediny. Napotřetí už jsem žádala jasné vyjádření. Dětský kardiolog mi vysvětlil, že by mohl dát udělat bližší vyšetření katetrem, ale radši by s ním ještě počkal, protože je tam jisté riziko úmrtí.
Moje zblednutí komentoval trochu podrážděně s tím, že životu nebezpečné může být i trhání zubu. Pak ale trochu ubral: Možná bychom mohli zkusit ještě vyšetření nosní mandle. Nebylo mi ani v nejmenším jasné, co může mít se srdcem společného nosní mandle, ale fakt je, že byla příliš velká, a když ji vytrhli, bylo po kardiologickém problému. Později mi jeden starý praktik vysvětlil, že pediatři jsou nastaveni na rodiče, kteří nejsou dost pečliví. Aby byli, třeba je trochu vystrašit.
Někdy se ale straší nedostatečně. Náš tatínek, sám silný kuřák, zkoušel čtrnáctiletého bratra odradit od cigaret hrozbou, že když s nimi nepřestane, už neporoste. Možná měl přidat ještě pár dalších argumentů, protože ten jeden byl evidentně málo.
Ani mou báječnou třiadvacetiletou sestřenici nepostrašili dost, když ji nabádali, aby řidičský průkaz nabytý v režimu expres ještě chvíli používala s doprovodem zkušenějšího. Na svou první samostatnou jízdu vyjela otcovým fiatem brzy ráno, když o tom nikdo nevěděl. Do Hradce a bohužel taky do mlhy. Nedojela. Mne tahle tragédie postrašila totálně. Svůj rovněž nový řidičák jsem tenkrát hodila do šuplíku a nechala ho tam dodnes, což taky není ideální.
Jak říkám, se strašením je to těžké. Buď strašíte příliš, nebo příliš málo. Lidi nějak ne a ne trefit, jak je to akorát.
Radka Kvačková
COOLna 
Napsat komentář