S rozvojem věd se rétorické umění dostávalo na vedlejší kolej a nahrazovalo ho exaktní myšlení. O platnosti Ohmova zákonu se asi nikdo hádat nebude. Ale zda bylo husitské období významnou kapitolou našich dějin, o tom je ochoten diskutovat každý. Problém je, že i v těchto diskusích chceme vést polemiku, jako by to byl přírodní zákon. Tvrdíme a nediskutujeme.
Dokud to lidé uměli, často spolu nesouhlasili, ale své názory dokázali říkat srozumitelně a oponovat prostřednictvím argumentů. Bylo to umění, zábava i poučení současně. Ve školách se už dávno neučí, jak rozumět textům a jak obhajovat nějakou myšlenku. Vzpomínáte na vysmívané školní parodie na téma: Co chtěl básník těmito slovy říci? Jistě, bylo to trochu naivní, ale k čemu je, aby děti biflovaly jména básníků a četly básně, když je nenaučíme, co vlastně říkají. A tak je to se vším. Mizí schopnost rozumět textům.
Dětem se místo myšlení cpou do hlav dogmata. Aktivista vystoupí a hlásá „boží pravdy“ o lidských právech, genderu, klimatu a já nevím o čem všem. Neříkám, že nemůže mít někdy pravdu, jenže k tomu, aby budoucí generace dokázaly jednat inteligentně, je musíme naučit, aby k závěrům docházely samy, ne aby jim byly servírovány jako polotovary. Většinou hodně nestravitelné.
S postupem času stále více lidí odrazuje četba delších textů. Mnohé děsí už i normální kniha. To si raději vezmou komiks, nebo vůbec nic. Místo toho si posílají esemesky a smajlíky. Sofistikovaná komunikace se smrskává na primitivní znakovou řeč. Za mého mládí bylo svádění dívek rituálem, který měl svá pravidla a vyžadoval spoustu slov. Dnes se pošle obrázek nebo stručná otázka: SEX? Přesně takhle se vyjadřovali neandertálci, jen s tím rozdílem, že k tomu nepoužívali mobily, ale gesta. Upadáme, protože s neschopností komunikovat zakrňuje část našeho myšlení a vnímání světa.
Právě to, že se už desetiletí neučíme diskutovat, vytvořilo představu, že diskuse je cokoli, co vypustíme z úst. A je jedno, že komentujeme něco, o čem se ve skutečnosti v daném článku nehovoří, co jsme nedočetli či nepochopili, a navíc o tom nic nevíme. Máme přece svobodu, je demokracie, a tak můžeme říkat, co chceme. Jistě, můžeme, ale k čemu to je? Nejen že to k ničemu není, ale lidé si ještě myslí, že tak je to správně.
Je to nemoc, za kterou stojí samozřejmě technický pokrok v komunikační technice. I dříve byli lidé, kteří plácali hlouposti. Jenže je nemohli sdělovat anonymně a na dálku. Chlapi si poseděli v hospodě a diskutovalo se. A pokud někdo mluvil příliš hloupě, tak mu to dali jak se říkalo „sežrat“. Ženské se zase scházely v parku nebo u pískoviště – a mluvily a mluvily. A bylo to dobře! Děti zase komunikovaly ve škole, na hřištích i jinde. Dnes se vůbec nemusíme potkávat, stačí internet. A neexistuje tedy zpětná vazba, jakou skýtá jen živý kontakt.
To neznamená, že by moderní komunikace přes internet byla špatná, ale je to jako v onom sloganu, že sirky do rukou blbce nepatří. Vracím se tedy k tomu, co jsem řekl na začátku. Moderní komunikační technika má smysl jen tehdy, pokud umíme opravdu komunikovat, diskutovat, pracovat s fakty a neurážet oponenty. Je na čase, aby konečně pochopilo ministerstvo školství a koneckonců i celá vláda, že komunikace je základem společenského života a ve výuce je rozhodně důležitější než ideologická školení.
Dnes se bojuje s fake news. Proč? Prostě proto, že lidé neumějí přemýšlet a pracovat s fakty. Dokud existovala schopnost rozumět textům a přemýšlet o nich, nikoho netrápilo, že existují dezinformace. Ty jsou staré jako lidstvo samo. A je otázka, co je dezinformace, protože pokud se něco nehodí do krámu vládnoucí ideologie, pak to ještě neznamená, že to není pravda. Lidé sami třídili a třídí zrno a plevy.
V každé době existovali lidé, kteří byli pronásledováni za odlišné názory. Tak to dělávala inkvizice, fašisti, radikální muslimové, aktivisti čínské kulturní revoluce, komunisti a dnes třeba elfové. Nic takového by nebylo, kdyby se nechalo na lidech samotných, aby se vyjadřovali svobodně. Jenže aby svobodné vyjadřování mělo smysl, předpokládá to odpovědnost a elementární znalost rétorické logiky a komunikace. Začarovaný kruh!
Země je opravdu rozdělená, ale nerozdělil ji Zeman, Babiš, Kalousek či Klaus, rozdělila ji naše komunikační neschopnost. Neschopnost vést slušnou polemiku, věcně diskutovat o problémech a neurážet ty, kteří stojí v opačném táboře. Věřte tomu, nebo ne, ve středověku se vzdělaní lidé chovali v rozhovorech demokratičtěji než dnes my.
Investujeme miliardy do pokročilých technologií, pořád bychom něco digitalizovali, automatizovali, inovovali a přestavovali, ale přitom nám strašlivou rychlostí ujíždí vlak, protože se ztrácí schopnost racionálně komunikovat. Každé společenství, které si přestane v duchu biblické alegorieq babylonského změtení jazyků rozumět, zahyne.
Vlastimil Vondruška, historik a spisovatel
COOLna 
Napsat komentář