COOLna

Myslím, že nejlepší vhled do povahy a nebezpečí kapitalismu poskytuje právě perspektiva periferie. Nemusíme hned mluvit o populismu, podívejme se na to z hlediska klimatické změny. V našich podmínkách začínáme až nyní pozorovat důsledky ničení přírodní rovnováhy, jako je sucho, záplavy či požáry. Nicméně vzpomínám si, jak jsem před dvaceti lety v Ekvádoru mluvil s jedním biologem, který zkoumal tamní druhy žab, žijící jen v určitém biotopu. Říkal, že jak sucho postupuje, žáby se přesouvají do stále vyšší nadmořské výšky, aby měly dostatek vlhkosti k přežití. Měl klimatickou změnu přímo před očima.

Kapitalismus exportuje svou toxičnost jinam. Jak řekl David Harvey, kapitalismus své problémy neřeší, ale přesouvá. Ať už jde o toxičnost v doslovném smyslu, tedy o špinavou produkci, nebo o toxičnost sociální. Jako Západ vykořisťujeme lidi na druhém konci světa: na Filipínách, v Číně. Tito lidé u nás nebudou volit ani nebudou slyšet v našich médiích. A my si díky tomu můžeme doma dovolit trochu té sociálnědemokratické politiky, nabídnout více našim dělníkům. Celé je to ovšem iluze. Všechna vyvezená toxicita se v nějakém momentě vrátí – v podobě migrační krize, klimatické krize.

Dalším tématem je prekarizace práce. Ulrich Beck psal už v roce 1999 v knize Krásný nový svět práce, že se evropský pracovní trh začíná organizovat způsobem známým třeba z Brazílie. Slovo prekarizace ještě nebylo rozšířené, a tak mluvil o latinoamerikanizaci. Šlo v podstatě o destrukci státem regulovaného pracovního trhu, stabilních zaměstnání. Něco, co lidé na periferii dobře znali – a lidé v centru měli záhy poznat.

Zajímavé je, že někteří američtí konzervativci vnímají Polsko jako příklad, který by měly Spojené státy následovat. Když Joe Biden zařadil během prezidentské kampaně Polsko a Maďarsko po bok Běloruska coby autoritářské režimy, tak se v amerických konzervativních médiích vzedmula vlna reakcí, jež představovala Polsko naopak jako demokratickou společnost, která jen chrání tradiční hodnoty.

Populisté jsou chytřejší. Samozřejmě i oni říkají lidem, že jsou oběti: Západu, EU, feministek, ateistů, ale zároveň jim dávají pocit smyslu. Říkají jim, že jsou velcí. Jste národ – a národ je věčný. Krev! Půda! A to všechno povznáší.

Levice dnes prakticky nemá utopii. Jediná místa, kde přežívají nějaké stopy utopie, jsou feminismus a ekologické hnutí. Ale když se bavíme o tradičních levicových utopiích jako zespolečenštění ekonomiky, změna formátu politického systému směrem k silnější demokracii, tak ty byly zcela opuštěny. Levice nemá vyšší cíl než svá témata vnášet do existujícího politického systému.

Takže jsem skeptický a pesimistický, dokonce mám dojem, že rozvinuté země zcela ztratily schopnost utvářet společnost v pozitivním směru. A jsme znovu u těch periferií! Jsem přesvědčen, že bychom se měli zajímat spíše o Afriku, Latinskou Ameriku nebo Indii, že Evropa a Severní Amerika jsou ztraceny.

Upřímně řečeno, skutečná revoluce se musí odehrát proti nám. My všichni z nespravedlivého rozdělení zdrojů na planetě profitujeme, bez ohledu na to, co si myslíme.

Liberální řád přežívá také proto, že liberální diktatura, pokud to řekneme takto, je porózní. Má trhliny, umožňuje dýchat. Většina mých přátel bez ohledu na míru své kritičnosti funguje v liberálním systému v zásadě dobře a nemají vážnější problémy. Samozřejmě naši oponenti na nás často nevybíravě útočí, ale stejně lze nějak fungovat. Tento systém je zkrátka velmi dobrý v získávání podnikavých jedinců a v tom, že jim dává příležitosti. To je také jeden z důvodů, proč si myslím, že periferie jsou zajímavější – jsou zkrátka více nastavené ke změně.

Také domorodá klimatická hnutí hrají v Americe či na Novém Zélandu důležitou roli. Vyznačuje je snaha o udržitelné zemědělství, udržování biodiverzity i návrat k tradicím, které smetlo průmyslové zemědělství.

Samozřejmě: všechno to vypadá nepatrně oproti hlavnímu proudu, oproti Elonu Muskovi a jeho letům do vesmíru. Co proti němu může znamenat hnutí žen farmářek, navíc rozptýlených v různých regionech? Nevím, možná jen málo, ale třeba platí Tolkienovo, že i ta nejmenší bytost může změnit běh věcí. Myslím, že to nikdy nemůžeme dopředu vědět.

Žijeme v nestabilních časech, kdy se odehrává to, co Immanuel Wallerstein popsal jako bifurkace. Existuje riziko, že se vyvineme k brutálnějšímu, militarizovanějšímu světovému řádu, k tomu, co ztělesňoval Trump: každý národ kope sám za sebe, k jakési nové reálpolitice, ke zničení institucí a sítí mezinárodní spolupráce jako v případě brexitu. Myslím ale, že je tu také možnost spravedlivější, rovnostářštější a pokrokovější společnosti. Záleží na odhodlání těch, kdo budou takovou budoucnost v momentě krize prosazovat.

Měli bychom začít chápat města jinak – jako oblasti mnoha místních uzlů kooperace, a až pak jít na vyšší úroveň. Tuto vyšší úroveň nicméně potřebujeme, myslím, že určitá podoba globální koordinace bude nezbytná, zejména v otázkách klimatické krize a migrace. Různé zdi a bariéry nic nevyřeší. Postavíte zeď, lidé ji překonají. Zablokujete jednu cestu, objeví se jiná. Lidé unikají takové bídě, že nemají co ztratit. To je situace, která si vyžaduje globální úroveň kooperace. A ano, myslím si, že potřebujeme město, ale také potřebujeme přemýšlet o městu odlišným způsobem. Ne jako o mega-entitě, kde máte různé mono-zóny: lidé spí tady, baví se tady a jinde je poušť. Takže ano, potřebujeme města, ale zcela jiná, než jaká máme v současnosti. Potřebujeme opravdová města, nejen urbanizaci.

Tady také vidíme problém s parlamentarismem. Často říkáme, že demokracie znamená parlamentarismus, a také, že znamená vládu většiny. Ale parlamentarismus není vláda většiny, je to vláda těch nejlépe zorganizovaných a nejodhodlanějších menšin.

sociolog a kulturolog Jan Sowa